69. Vždy to tak bylo…

24. července 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



Vzpomínky, všechno se to ke mně vracelo, ty nepatrné momenty, o nichž jsem si myslela, že jsou nedůležité teď najednou převyšovaly všechny ostatní. Zářily v mé mysli jako majáky, hučení v hlavě, pocit že se vše obrací, kroutí, motá.
"Nádhera, podívej, Way, tam je souhvězdí Lva." Sklonil se, aby byl blíž, aby měl oči zhruba ve stejné výšce jako já. Jednu ruku mi položil kolem boku, aniž by si to jeden z nás uvědomil a druhou ukázal směrem k hvězdným dálkám. S úžasem jsem sledovala oblohu, která mi najednou připadala blíž, než kdy jindy...
Dotyk jeho ruky, jemný a nezapomenutelný, jakobych ho cítila i právě teď. Tehdy jsem statečně vylezla kopec, jenž se zezačátku zdál nezdolatelný, kvůli svému dědovi, kvůli památce padlého vojáka, přestože jím nikdy nebyl, ale bojoval stejně statečně, především ve svých posledních chvílích.
V tu chvíli jsem si neuvědomila, že mě Nicholas drží, byla jsem fascinovaná oblohou nad námi, městem, jenž zářilo ve tmě. Lidé chystající se spát, i takový co už byli dávno ponoření do svých snů, zatímco my je všechny tiše sledovali…
Zhluboka jsem se nadechla, až teď jsem se uvědomila, že kolem mě se rozlévá zajímavá vůně, velmi povědomá.
Vybavila se mi tma, neviděla jsem nic, jen jsem cítila velké ruce na svých zádech, jenž si mě tiskly k sobě, svalnatý hrudník, o nějž se opírala moje hlava. V tuhle chvíli mi bylo jasné, že Lucason lhal, to nebyl on, kdo mě na hodině občanky objal, nevím jaký k tomu měl důvod, ale v tuto chvíli mě spíš zarazilo, že mi Nayin neřekla pravdu, když jsem se jí svěřila s Lucasonovou lží, že se Nicholase nezastala. Byla to snad součást jejího plánu, prozradila by tím svoje záměry…? Těžce pochybuju o tom, že by mi to došlo.
Motor se zastavil, stromy dávno zmizely a před námi se rozprostírala krajina, město, chystající se spát, světla v dálce, omamná vůně, ještě omamnější okamžik. Přes čelní sklo jsem sledovala scénu jako vystřiženou z dokonalé fotografie.
Nicholas bezeslova vytáhl klíčky ze zapalování, otevřel si dveře a vyšel z auta. Sledovala jsem ho, jak si sedá na kapotu auta a tiše hledí do krajiny, co se v temnotě noci zdála nekonečná. Ještě chvíli jsem se rozhodovala, váhala, jestli vystoupit, nebo zůstat sedět a jen sledovat člověka, jenž mi byl blízko a přece tak vzdálený. Pořád mi hlavou vrtala otázka Proč? Jsme přece z naprosto odlišných světů. Má peníze, může mít cokoliv, jakoukoliv holku, tak proč právě já? Nepřipadám si ničím jiná, výjimečná a už vůbec si nemyslím, že bych byla na stejné úrovni nebo dokonce lepší než Lindy, či Nayin…
Nejistě jsem otevřela dveře a vystoupila. V momentě, kdy se kolem mě prohnal studenější vítr mi došlo, proč nesnáším sukně, opravdu nepříjemné, jak člověku fouká na zadek. Sedla jsem si vedle něj, výměna úsměvů a ticho, které nerušilo přítomný okamžik. Myslím, že jsme každý byli ponoření do své vlastní mysli.
Já se svými otázkami, on někde ve svém světě, kde mohl mít cokoliv.
"Když se zaposloucháš…" Nechal větu doznít v tichu, jen pozvedl hlavu a zavřel oči. Zopakovala jsem to po něm, plně jsem začala vnímat noční život kolem nás. Houkání sovy, někde v dálce zpěv nočních ptáků, cvrčci, co doprovázeli hvězdy na jejich pouti oblohou. Splývali jsme se světem a on splýval s námi, stávali jsme se součástí koloběhu života kolem nás.
"Tohle už by mohlo vypadat jako rande, nemyslíš?" Otočil se ke mně po chvíli. Krátce jsem přikývla a lehla si na kapotu, abych nemusela zaklánět hlavu při pohledu na hvězdy.
"Lev…?" Zamyšleně jsem ukázala na souhvězdí nad námi. Moc dobře jsem si nevybavovala, jak vypadá, tehdy v noci mě oslnil spíš nekonečný počet vzdálených světel než určité obrazce.
Nicholas si lehl hned vedle, lehce mě uchopil za zvednutou ruku a o kousek ji postrčit.
"Těsně vedle… A támhle je Cassiopeia." Posunoval jemně moji ruku, jako ukazatel na mapě hvězdné noci. Hvězdář co píše svůj deník do hvězdných dálek, ukládá vzpomínky do padajících světel a obrací souhvězdí, aby z nich utvořil obrazy, co mu budou navždy připomínat danou chvíli.
Chtěla jsem se ho zeptat, jak to všechno ví, jelikož já poznám tak maximálně velký vůz a ani u něj si nejsem stoprocentně jistá. Zastavil naše ruce někde mezi světy, oba jsme sledovali hru našich prstů, jenž se do sebe začali proplétat, jako malý hadi, moje drobná ruka se ztrácela v jeho obrovské dlani, cítila jsem to teplo, co z ní vyzařovalo, co vyzařovalo z něj.
"Way… Já… Nevím, jak správně formulovat slova, takže se předem omlouvám, za případné nesrozumitelnosti… Víš, potom, co jsem se rozešel s Lindy, jsem myslel, že se mi zřítil celý svět. Chtěl jsem to všechno vzdát, ale pak ses nějakou náhodou v mém zorném poli objevila ty… Dlouho jsem jenom chodil a z povzdálí tě sledoval. Pak jsme spolu začali mít občanku a dějiny, otáčela ses za mnou pro propisku." Cítila jsem, jak zase rudnu. Mám dojem, že několik těch jeho propisek ještě mám. Občas jsem mu je vrátila, ale většina skončila v mém batohu. Mohla bych je vrátit…
"Jsi roztomilá, když se stydíš. Jsem opravdu šťastný, že jsi mi dala šanci a byla dnes večer se mnou. Jen doufám, že se ti to taky líbilo." Pohlédl mi zpříma do očí.
"No, tak si to shrneme, trapas v restauraci… jekot, krevety všude kolem, pohledy všech lidí kolem, útěk a následná panika před restaurací, že jsem číšníka ubila k smrti s tácem. Ale na druhou stranu jsme nejeli na kole. Musím přiznat, že je to nejlepší rande, jaké jsem doteď měla. Takže abych ti odpověděla, ano, líbilo se mi to." Usmála jsem se a pohledem přejela oblohu.
"Mohla bys pro mě něco udělat…?" Zeptal se skoro šeptem. Zvědavě jsem se k němu otočila.
"A copak?" Než jsem stihla pobrat situaci, přitiskl své rty k mým. Chvíli jsem ho zaraženě sledovala, chtěl se odtáhnout, nejspíš viděl úlek v mých očích.
Ne… Nepřerušuj tenhle okamžik… Volnou rukou, kterou mi nedržel, jsem mu pomalu hrábla do vlasů a přitáhla si jej blíž, oči se mi zavřely. Cítila jsem, že se mírně usmál. Trvalo to snad věčnost, ani jeden se nechtěl odtrhnout, nakonec nám snad došel dech, nebo nás něco vyrušilo, to je celkem jedno…
Opřel se svým čelem o to mé, oba jsme se snažili vstřebat nezapomenutelný zážitek, scénu, jíž byly svědkem pouze stíny lesa a hvězdné nebe.
"V kolik máš být doma…?" Zeptal se mě po chvíli Nicholas.
"Asi kolem půlnoci…?" Odpověděla jsem nejistě, vůbec se mi nevybavovalo, že by mi někdo říkal, v kolik nejpozději mám dorazit.
"Dobře popelko, to máme ještě dvě hodiny." Chytil mě za ruku, oba jsme seskočili z kapoty, nasedli do auta a v příštích minutách už tmavě modrý ford mustang 2015 ujížděl po hlavní silnici směrem do vedlejšího města…

"Pššt, nesmíme vzbudit Nayin, určitě už spí…" Jayce se tak tak trefil ukazovákem na ústa, aby svému nejlepšímu příteli naznačil, že mají být potichu. Dayan jen protočil panenky a zalovil v podnikatelových kapsách, aby našel klíče.

"Tobě vždycky stačilo málo. Nevrť sebou, nemůžu najít-" Dveře se před nimy samy otevřely, v nich stála Nayin se založenýma rukama na prsou a oba muže si prohlížela s jedním zdviženým obočím. V momentě, kdy viděla Jayce, jak zaujatě sleduje komára, co kolem něj provokativně poletoval, jí bylo jasné, jak na tom asi jsou.
"Takže si to shrneme, pánové… Vy jste pili a ty jsi pak řídil, dokonalý příklad duchovního." Jayce raději neřešila, nemělo to smysl, obrátila se na Dayana, který vypadal střízlivěji.
"Měl jsem jednoho panáka a jedno pivo. Navíc kněze nikdo nezatkne, to je blbost." Na poslední chvíli zachytil svého nejlepšího přítele, který ponořen do prázdnoty své mysli a plně zaměstnán sledováním otravného hmyzu, ztrácel rovnováhu a začal padat k zemi.
"Taky budu kněz!" Prohlásil Jayce jenom co se dostal do reality.
"Jistě, to víš že jo a já budu princezna." Pronesla se silným sarkasmem Nayin. Dayan se pouze usmál.
"Díky, že jsi ho někam vytáhl aspoň ty… Celý den je zavřený u sebe v pokoji a když netelefonuje, tak přešlapuje u svojí tiskárny." Nayin chytila Jayce za ramena a dostrkala ho do chodby, kde neudržel rovnováhu a ztěžka dosedl na zem. Oba dva se po něm ohlédli, zaráz pokrčili rameny, tohle už nemělo smysl komentovat.
"Hodně štěstí s ním… Možná, když ho necháš spát v hale a jen ho přehodíš dekou." Nayin mávla rukou, rozloučila se s knězem a zavřela domovní dveře.
"A to jsem se s tebou chtěla zase po dlouhé době o něčem poradit." Zakroutila hlavou nad Jaycem, který se snažil zvednout ze země.
"Já tě vnímám, povídej mi. Jo, mluvme spolu, myslím, že málo komunikujeme. Lidé by měli komunikovat, komunikace je to jediné, co nás odlišuje od zvířat." Jen si povzdychla, pomohla mu na nohy a vedla ho k němu do pokoje.
"Myslím, že naši konverzaci tady utneme, ty půjdeš spát a ráno se vrátíme k rutinně, jenž je založená na komunikaci jen v případě, že někdo z nás něco potřebuje." Loktem otevřela dveře a dovedla Jayce až k jeho posteli, kde sebou plácnul. Zula mu boty, pak mu sundala se značnými potížemi bundu, nakonec ho přikryla dekou a chystala se odejít, když ji chytil za tričko.
"Promiň…" Pronesl tišším hlasem, oči se mu zavíraly únavou.
"Dobrou Jayci." Nayin nechala rozsvícenou jen lampičku vedle postele a zavřela za sebou tiše dveře. Vrátila se do kuchyně, kde měla u stolu svůj notebook.
Ještě ten večer všem do zpráv přišla pozvánka na velkou akci následující víkend… Místo setkání bylo velice zvláštní, ovšem když si ji Nayin pročítala, věděla, že tam nesmí chybět…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama