70. Pouťová romance

31. července 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita




Hýření světel, povyk lidí, hlasitá hudba připomínající dobu mládí našich rodičů, vůně cukrové vaty i popcornu, ať už ve slané či sladké formě. Všude kolem stánkaři a před nimi hromady plyšových oblud, nebo gumové hračky pro děti s nejistým původem, levné šperky, ještě levnější plastové zbraně, umělé květiny, oblečení, sem tam stánek s hot dogy, zkrátka všechno, co na co si člověk vzpomene a hlavně co jsou lidé schopní na podobných místech prodávat.
Držela jsem se ho za ruku, abych se náhodou neztratila v davu lidí, který procházel mezi vysokými barevnými atrakcemi tam a zpět, lidé se míjeli, někteří odcházeli, jiní mířili stejně jako my do centra dění.
Nečekala bych, že mě vezme zrovna na takové místo, naposledy jsem tohle všechno viděla, když mi bylo deset.
Pamatuju si, jak mě a Nayin vzal můj děda spolu s Jaycem do víru zábavy, jakou představovalo tohle místo odjakživa. Ta doba, kdy jsme se s Nayin přejedly zmrzliny, cukrové vaty, jahodovými a melounovými pendreky, kešu oříšky, završily to tureckým medem a hady z želé, celou zpáteční cestu domů jsme si pak stěžovaly na bolest břicha a pocit nevolnosti.
Pouť je vůbec místo, které mi vrací spoustu vzpomínek, přestože jsme ani jedna s Nayin nikdy na žádnou atrakci nešly. No, ona maximálně na projížďku na poníkovi, nebo na autodráhu s Jaycem, já měla k atrakcím vyloženě odpor a mám pocit, že to se tak nějak neztratilo.
Takže zatímco Nicholas kupoval lístky u stánku vedle horské dráhy, který byl ostatně jediný, kde se daly vstupenky na kolotoče koupit, já se modlila, abych tam nemusela s ním a zároveň se tak nějak smiřovala s představou, že si budu muset sednou na nějakou labuť, nebo do vozíčku…
Vrátil se ke mně po chvíli s dvěma lupeny v ruce.
"A to je…?" Nejistě jsem poukázala na dvě vstupenky v jeho ruce.
"Ruské kolo." Kývl směrem k největší atrakci, jíž bylo barevné kolo. Doufala jsem, že když už, tak vybere aspoň ty labutě, ale ne něco tak, tak moc… Budu mít problém to rozdýchat. Chytila jsem se jeho natažené ruky, jenž mi alespoň částečně dodala odvahu.
Jen co jsme nastoupili do vagónu- vždycky jsem to měla za kabinku, ale ten týpek s culíkem a několika zlatými řetízky kolem tučného krku, to nazval přesně takhle, navíc jemu by si nejspíš nikdo netroufnul odmlouvat- měla jsem co dělat, abych se nezačala třást strachy, bylo mi jasné, že to bude výška… Výška, z níž mám panickou hrůzu.
Zaklapl za námi dvířka a pojistil je řetízkem, o němž se dalo dost pochybovat, že by nějak pomohl proti pádu z výšky. Zhluboka jsem se několikrát nadechla a zase vydechla, zatímco si Nicholas sedal a muži podával naše lístky, ten mu je pak natržené vracel.
"Držte se pořádně mládeži!" Pěstí udeřil do velkého zeleného tlačítka na plechové krabici (prostě spouštěcí mechanismus) po své pravé ruce. Všechno se hnulo a já si ani neuvědomila, že se křečovitě držím Nicholasovi ruky, on si to zřejmě také neuvědomoval. Ani jsem se neodvažovala, podívat se přes okraj, stačil pocit, že se pod námi ztrácí pevná země a my stoupáme nahoru k noční obloze.
"Málem bych zapomněl…" Nicholas vytáhl z kapsy mobil, já ho zvědavě pozorovala.
"Víš, slíbil jsem Nayin, že jí pošlu fotku. Myslím, že po tom všem, co pro nás zařídila, po tom jak nám doslova vydupala stůl v té restauraci, i když jsme se tam moc nezdrželi, si zaslouží alespoň vidět, jak se máme." Krátce jsem pokývala hlavou.
"Jednu fotku." Upozornila jsem jej, jelikož pózování před fotoaparátem, či jiným vynálezem, co zaznamenává vzpomínky, nemám zrovna v lásce.
Položila jsem si hlavu na jeho rameno, po vyslechnutí slova sýr jsem se usmála a pak už jsme jen čekali, až se fotka pošle.
"Dám si ji na tapetu, co ty na to?" Podíval se na mě, čekal co mu k tomu řeknu.
"Ne… Vždyť je to ujeté." Ukázal mi fotku a přihodil několik argumentů, proč by ji měl vidět pokaždé, když vezme mobil do ruky. Nerada to přiznávám, ale slušelo nám to tam. Ne jako každému zvlášť svým způsobem, jakože on měl pěknou bundu a já dobré vlasy, spíš dohromady, jako… jako páru.
No, stejně je to pošahané, dávat si něčí fotku na tapetu, ne? Já osobně tam mám štěně a i to mi příjde dost zvláštní.
Uvědomuju si, jak rychle se za celý večer můj postoj k němu změnil, donutil mě dívat se na něj z jiného úhlu, ukázal mi možnost, že by se mi možná mohl začít líbit a nebylo to v jeho účesu, ani ve vypracovaném těle či osobnosti. Byly to ty modrozelené oči, upřímné, které se na mě celou dobu dívaly s citem, snad i něhou, jestli se to tak dá říct.
"Way… Opravdu se mi líbíš." Začervenal se. I v těch barevných blikajících světlech kolem jsem si všimla, jak se začervenal, sice mírně, ale to nic nemění na tom, že mu na moment zrudly tváře. Teď už mi byla vzdálenost mezi námi a pevným zemským povrchem tak nějak jedno. Jemně jsem ho uchopila za kraj bundy a zlehka ho políbila. Překvapilo ho to, nebo se tak aspoň tvářil, já z toho byla taky v rozpacích…
"Víš, cítím se hrozně provinile skrz Lindy…" Přiznala jsem se mu a smutný pohled přitom upřela do dálky, stále ve mně nebyla kapička odvahy podívat se dolů.
"Ale já s Lindy nic-"
"Já vím," skočila jsem mu do řeči a ruku mu položila na stehno, "Ano, vím, že s ní nic nemáš, mezi vámi to skončilo. Ostatně, byla jsem svědkem tvého monologu k ní na chodbě… Co chci říct je, že natáčím s Lindy rozhovor stejně jako ho Nayin točila s tebou. Lindy tě má pořád ráda, nebo to alespoň tvrdí. Strašně moc tě chce zpátky… Aniž bych věděla, že na tohle rande půjdu s tebou, poradila jsem jí, aby se tě vzdala, aby na tebe zapomněla a našla si někoho, kdo jí bude její city opětovat. Teď si před ní budu připadat jako svině." Hlavu jsem sklonila ještě níž.
"Takže… ty sis v podstatě vyklidila cestičku ke mně?" Zasekla jsem se, on to snad špatně pochopil. V rychlosti jsem se na něj otočila.
"Ne, to ne!" Začal se smát, v tu chvíli mi došlo, že se snaží mě škádlit. Uraženě jsem se od něj otočila, pohled mi nedopatřením sklouzl dolů a v tom momentě se zatočil celý svět, kdyby mě neobjal kolem ramen, asi bych zírala dolů do prázdna.
"Promiň, neměl jsem se smát. Neboj se, s Lindy si promluvím, žádné problémy dělat nebude, to ti slibuju."
Po pěti minutách jsme konečně stáli na pevné zemi a já se snažila, aby na mě nebylo vidět oddychnutí. Nicholas zatím hledal něco v mobilu, všimla jsem si, jak se zarazil.
"Takže? Máš v plánu jít ještě někam?" Zeptala jsem se jej poté, co došel ke mně.
"Way… Ty máš strach z výšek." Neznělo to jako otázka, spíš poznámka, skoro oznámení. V tu chvíli mi hlavou problesklo jediné… On si toho všiml.

"No, já-"
"Proč jsi mi to neřekla? Nemuseli jsme na tu atrakci chodit, klidně jsme se mohli jenom procházet." Až teď jsem si všimla mobilu v jeho ruce a došlo mi, že si tam nahoře z devadesáti procent ničeho nevšiml, spíš mu to někdo řekl.
"Nayin…?" Zeptala jsem se skoro s jistotou a ukázala na jeho telefon.
"Měla jsi mi to říct." Hřbetem ruky mě zlehka pohladil po tváři.
"Ale, ty už jsi měl koupené lístky a navíc jsi tam chtěl jít. Přece bych ti nezkazila večer takovou stupidní věcí, jako je strach z výšek ne?" Nevinně jsem se na něj usmála a vzala ho za ruku.
"Máme ještě trochu času. Tak bychom se tu mohli projít a pak pojedeme domů, co říkáš?" Zamířili jsme mezi stánky, já se rozhlížela, kde bych utratila peníze od Marca, nejspíš bych měla alespoň Ricovi s Jessem něco koupit.
Mezitím co jsem se zastavila u stánku s pendreky a cukrovinkami, Nicholas odešel do střelnice hned vedle, nabíjel vzduchovku, že se bude trefovat do terče, jenž mu roztočila prsatá blondýna těsně kolem padesátky v růžovém nátělníku, silně zmalovaná- připomínala mi tu prostitutku z policejní stanice, možná byly sestry…
Když začal Nicholas střílet, přešla jsem na druhou stranu uličky ke stánku se šperky. Všechny odrážely barevná světla atrakcí, ale mezi všemi se nejvíc vyjímal náramek z dřevěných korálků, který jsem si skoro okamžitě dokázala představit na Nicholasově zápěstí.
"Máte vybráno?" Zeptal se mě mile vyhlížející stařec. S přikývnutím jsem ukázala na náramek, on ho sundal ze stojanu.
"Bude to za třicet." Zabalil jej do papírového pytlíku a já vytáhla drobné. Když jsem se otočila, Nicholas šel akorát ke mně a v náručí nesl zhruba půl metru vysokou plyšovou pandu.
"To máš aby ses po večerech necítil sám?" Zeptala jsem se pobaveně. S úsměvem zakroutil hlavou a pandu mi podal. Měla bych to brát jako výsměch, když je ta věc pomalu větší než já. Nemohla jsem ani čekat nic menšího, tohle je vyloženě otřepaná scéna z romantických filmů. No, ale na druhou stranu mám odedneška spolubydlícího. Podala jsem Nicholasovi papírový pytlík. Nechápavě se podíval nejdřív na něj, pak na mě, opět na něj, na mě… takto to několikrát vystřídal.
"Vím, že zítra s trenérem a týmem odjíždíte na soustředění. To je pro štěstí." Vylovil z pytlíku náramek, znovu se začervenal, ano, taky dokážu být romantik. Co čekal, že seberu medvěda a už se nikdy neuvidíme? Jo, byla by to možnost, ale mám srdce, ne? A taky svědomí. Když už mě donutili jít s ním na rande, a potom co se moje city k němu začaly měnit, by si mohl všimnout, že mám i citlivou stránku, přestože jsem mu zakázala nastavit naši společnou fotku jako tapetu svého mobilu. Pochybuju, že si ji nedá alespoň jako tapetu na počítači. Chlap si vždy najde skulinku, jak obejít příkazy ženské.
"Děkuju Way." Pak už jsme jen nasedli do auta a rozjeli se zpátky do města.
Když zastavoval před mým domem, nejistě jsem pozorovala světlo za závěsem v obýváku. Takže oni opravdu čekají...
Loučení nebylo dlouhé, slíbil, že napíše, jak dorazí domů. Ještě jsem mu dala pusu na tvář, což byla sladká tečka za celým večerem a také poslední fáze mojí zlomené duše, roztátého ledového srdce a poslední projev citů za dnešek. Popřáli jsme si dobrou noc a já sledovala světla auta, dokud nezmizela ve tmě.
"To nebyl Taro…" Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na tátu, který sjel pohledem nejdřív mě a poté nejnovější plyšový přírůstek do mého pokoje.
"Ne, to opravdu nebyl." Odpověděla jsem tiše a vešla do chodby.
"Užila sis to?" Zeptal se poté, co za mnou zavřel dveře. Nejspíš čekal jako vždy zápornou odpověď, takže se tvářil překvapeně, když jsem se usmála a krátce pokývala hlavou.
"Way, běž se prospat."
"Jasně, tati… Dobrou."
"Dobrou, prcku…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama