Cruciatus

26. července 2016 v 7:00 | Batia Katsuo... |  Zvuk srdce, které nebije...



Poté, co mě průvodčí vzbudil, jsem vyvrávorala z vlaku, abych na chvíli zůstala strnule, naprosto unavená stát a zírat před sebe. Nohy by šly domů, Zamířily rovnou do postele, ale hlava si ještě vzpomněla na Gabbera. Takže ťapkám přes celé město, abych si u své nejlepší přítelkyně, která si prostě nemohla koupit dům blízko u nádraží, vyzvedla svého psa.
Vidím pohledy lidí, co jdou kolem, jejich zhusený ksichty mi obrací žaludek a nutí mě pochybovat o naší rase. Strčte si svoje pohledy, poznámky i se svým výrazem do háje! Komu je jako cpete? Jste směšní, jen proto, že někdo vypadá jako troska, nad ním nemusíte hned ohrnovat nos. Já jsem troska a víte co? Jsem na to dokonce hrdá! Troska co přežívá, aby mohla svému bratrovi zachránit život, kdyby nebyl, tak bych už dávno skončila tam, kde si všichni myslíte, že patřím. Začínám spolehlivě nenávidět lidi.

Konečně... Předemnou malý jednopatrový domek, před ním stojí smuteční bříza uprostřed záhonu plného barevných květin, z druhé strany dveří pak lavička a květináče s bylinkami. Rohožka, co svým nápisem vítá návštěvníky domu.
Vedle dveří zapínač venkovního světla a zvonek. Mám dojem, v momentě, kdy zvedám ruku ke zvonku, že mě opouštějí poslední síly...
Hned po cinknutí se odhrne záclona v okně a následuje vyštěknutí.
Jakmilo se dveře jen pootevřou, Gabber je venku, vrtí ocasem, šťastný, s vodítkem v zubech, plně připraven na cestu domů. Myslím, že moc dobře ví, jak ráda ho vidím. On jediný na mě nehledí jako na sociopata, zničeného, zlomeného člověka, co se podobá bezdomovci a k dokonalé vizi mu chybí už jen flaška levného chlastu a cigareta. Zvířata rozumí lidem víc, než oni sami.
Gabber, zlatý retrívr, jediný dárek, který mi tu po sobě zanechal, než nasedl do letadla a zmizel za oceán budovat svoji kariéru, pomáhat lidem.
Neřekl nic, jen sledoval, jak s úsměvem beru do náruče tehdy několika měsíční štěně, spíš už vyrostené štěně, vděčná, že tu se mnou někdo zůstane.
"Celé dny seděl jenom za dveřmi a kdykoliv se ozval zvonek, už se dral ven, ale pokaždé svěsil ocas, sklonil hlavu a zklamaně se šoural zpátky. Nikdy bych nevěřila, že tohle pes dokáže..." Vzhlédla jsem k vysoké štíhlé dívce zrzce s oříškovýma očima, jak nechápavě kroutí hlavou nad inteligencí mého psa.
"Díky Ivy, tolik ti toho dlužím..."
"Ale prosím tebe. Jak je mu...?" Ani bys nevěřil, jak moc tahle otázka bolí. Nutí mě vzpomínat. Čtyři stěny, holý pokoj, ty- zapadlý do matrace, jak se ještě z posledních sil snažíš bojovat.
Sama nenacházím sílu odpovědět, jen věším ramena, pohled klesá k zemi a hlava se kroutí v nesouhlasném gestu.
Chci domů, zalézt do postele a vyspat se z té noční můry tak, jako se o to pokouším- bezvýsledně-od samého začátku.
A tak kráčíme domů, ulicemi, kde je na každém rohu kavárna s venkovním posezením. Lidé si tak mohou prohlédnout ztracenou existenci, co bloumá zamyšleně městem, nikdo z nich však nevidí bolest, slzy, jež se drží víček, strach. No a vedle ní jde pes...

Půl jedenácté, zvonění telefonu, co budí ze snu. Na displayi svítí Tayovo jméno.
Ne...
Jímá mě obvyklý pocit strachu, histerie se stupňuje a ruce se začínají třást.
Nevolal by mi přece, kdyby... Mobil zvoní ještě chvíli, Gabber začíná být nevrlý, čumákem mi šťouchá do ruky. Nakonec zvonění ustane.
Půlnoc... Tentokrát mě budí smska. Tayler si stěžuje na "divný smrad" a hlasy na chodbě. Oddychuju si, jen ať si to hoch užije. Díky němu teď už nejspíš neusnu.
Ležím ponořená v myšlenkách, prsty pravé ruky se prohrabují Gabberovou srstí. Asi mu to dělá dobře, protože začal chrápat...

Před 7 lety...
Hnusné počasí-venku zima, nepříjemné mrholení, kvůli kterému se člověku nechce vytahovat deštník, občas vyleze bledý paprsek slunce, ale ten tuhle zkázu nezachrání.
Stojím u okna, hledím do prázdnoty, čekám.
Hodina, dvě, tři... Je pomalu půl páté a on nikde. Říkal, že si jen skočí k Lucasovi pro nějaké věci a pak příjde s nákupem, aby udělal veřeři.
Došla mi trpělivost, beru klíčky od auta, teplý kabát a vydávám se do ulic. První zastávka- dům Lucase Carsona.
Dveře otevírá jeho matka, prozrazuje, že odešli před několika hodinami spolu s tím "dredatým". Hned je mi jasné, o co tady jde. Uklidním ji, že vím kam šli a následně odjíždím ke starému domu na konci města. Uvnitř páchne zatuchlina, plíseň na mokrých zdech, slyším krysy, co se plíží pod prkny podlahy.
Vedle schodů narážím na prvního z nich. Je úplně mimo, nevnímá.
"Taylere... Taylere!!" Opatrně stoupám po rozpořených schodech, abych mohla být svědkem scény, kterou jsem si nikdy nepřála vidět.
Leželo jich tu v mrákotách snad patnáct, někteří ještě se stříkačkou v ruce. Na staré pohovce Lucas, vypadal, že celkem vnímá, když jsem se k němu sklonila.
"Tami..."
"Musíš domů, pojď. Kde mám bratra?" Neohrabaně natáhl ruku směrem do kouta. Hned vedle děravé střechy, skrz níž dovnitř kapala voda a jejíž zvuk se rozléhal celou obrovskou místností, ležela matrace a na ní Tayler.
"Sestřičko..." Pohled upíral spíš někam za mě. Bylo mi zle z tohohle místa, z těchhle lidí, bylo mi zle z něj, ale nemohla jsem ho v tom nechat.Oba jsem je dokázala dotáhnout k autu a když seděli na svých místech, zůstala jsem stát opřená o bok auta, vytáhla mobil a vytočila číslo. Ozval se záznamník.
"Potřebuju tvoji pomoc... Tayler jede ve sračkách, musíš hned přijet, má z tebe větší respekt." Ještě ten večer přišla odpověď v sms. Tay se mohl těšit na pořádné peklo.

Nakonec se z toho vyhrabal, rok strávil na léčení, pak nějaký čas ještě pravidelně docházel k doktorovi a na skupinová sezení, kde si dokonce našel holku. Naštěstí nebyla vyléčená závislačka, jen sestra jednoho z pacientů, chodila ho vyzvedávat.
Když jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku, ty ses rozhodl na sebe strhnou pozornost a obarvil si vlasy. Jistě, oproti Taylerově drogové závislosti šlo v podstatě o úplné hovno, ale i tak to byl šok. No a pak ta nemoc...
"Nevím, jestli jsi měl pozornosti málo, ale ta rakovina, to už je trochu moc nemyslíš?" Tohle ti Tayler říkával, když seděl vedle tebe a držel kýbl, do nějž jsi zvracel při chemoškách.
Tohle všechno vzpomínání je v podstatě k ničemu, jen přivodí člověku bolest hlavy a pořádnou depresi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama