Decelerace

28. července 2016 v 7:00 | Batia Katsuo... |  Zvuk srdce, které nebije...



Půl šesté, venku pomalu světlo, podle předpovědi by během poledne mělo začít pršet.

Sedím v kuchyni s hlavou podepřenou, tiše zírám z okna a automaticky co chvíli usrkávám kávu. Čas se strašně vleče, jenže v momentě, kdy člověk začne něco dělat, se to většinou změní, no a ve finále pere prádlo, následně věší, umývá nádobí a jenom tyhle tři aktivity zaberou celé dopoledne. Gabber stojí vedle mě, neustále vidí pohledem na mé osobě, je mi jasné, že hlídá, abych někam nezmizela. Nemusíš se bát, kámo, teď dlouho nikam nepojedu.
Dost jsme k sobě přilnuli. Už jako štěně se mi neustále pletl pod nohama, pronásledoval mě na každém kroku a dokonce spával se mnou. Ve chvíli, kdy jsem jej zavřela do body na zahradě, začal hlasitě naříkat, výt a to mu vydrželo klidně celou noc. Časem se k němu přidal i zbytek psů v okolí, takže mi pak sousedé děkovali za noční symfonie. Nezbylo nic jiného, než mu udělat pelech na zemi v mém pokoji. To mu sačilo. Byla jsem na dohled, takže mohl v klidu spát.
Prý se o něj jeho předchozí majitel příliš nestaral, nedokážu si něco takového představit. Je to živá bytost, to je skoro, jakoby se nestaral o vlastní dítě!
No a já si svůj život bez něj už prakticky nedokážu ani představit. Zaplnil tu prázdnotu, která tu zbyla po Něm. Jen s těžkým srdcem ho nechávám u Ivy. Několikrát mě dokonce napadlo, zda by se ti neudělalo lépe, kdyby vedle tebe byl Gabber. Viděla jsem tolik filmů, v nichž psi leželi vedle těžce nemocných a ti se buď záhadně uzdravili, nebo minimálně se jim klidněji umíralo. Zkusila bych pro tvou záchranu už opravdu cokoliv.
Často přemýslím, co by s Gabberem bylo, kdyby se něco stalo mě. Jednoho dne by zůstal u Ivy a já už bych pro něj nikdy nepřišla. Vím, že se taková věc stát může... Ivy si dodělává diplom, navíc učí na střední škole. Nemohla bych jí ho nechat na krku. Potřebuje někoho, kdo by jej miloval a trávil s ním čas víc, než to dělám já. Co chvíli jej opouštím, protože jedu za tebou...
Řešení by tu bylo. Tayler si svoji přítelkyni hodlá brzy vzít. Prozradil mi, že to chce stihnout dřív, než... umřeš... Abys mu mohl jít za svědka. Navíc se snoubenkou čekají dítě. Gabber má děti rád. Snese od nich tahání za uši, ocas, myslím, že by si rychle zvykl, ale zvykla bych si i já? Jediná útěcha je, že to dělám pro něj. Bude se mít líp, bude mít milující rodinu a navíc ho můžu kdykoliv navštívit. Sama si protiřečím a nevím co dělat. Nechci zůstat sama, jenže jde o něj, ne o mě. On bude mít svůj život, jaký si zaslouží. O to tu přece jde, ne?
Cítím, jak se mi otřel o nohu, až teď moji pozornost upoutal blikající mobil. Na něm opět Tayovo jméno.
"Já vím, že je to smrad, ale dá se to přežít. Jedna sestra mi prozradila, že tohle je pach absolutní čistoty." Slyším jeho roztřesený dech, něco se stalo.
"Byl za mnou doktor. Prý potřebuje další krev, chemoterapie přestaly zabírat..." Buch, buch... Slyším tlukot vlastního srdce v tichu, které se kolem náhled rozprostředlo. V uších mi hučí, ozývají se hlasy a všechny řvou jen jedno: "Je mi to líto..."
"Dobře, já... přijedu co nejdřív." Buch, buch... Gabbber zpozorní, až moc dobže rozumí těm slovům a začně se mi s tichým kňučením choulit u nohou. Samotnou mě překvapil klidný tón mého hlasu.
"Dobře... Jo, volala mi Kimmy, prý jestli bys s ní nezašla vybrat šaty na svatbu a taky se ozval Calleb, potřebuje pomoct v zahradnictví." Zrovna když to člověk nejmíň očekává, všichni si na něj vzpomenou a žádají jeho pomoc.
"Fajn, všechno zařídím, ale nejdřív přijedu za tebou."

Sleduju Gabbera, který mi sedí u nohou a vesele vrtí ocasem. Jo, tentorkát nezůstaneš sám. Ivy má dneska zkoušky a ochotní sousedé si odjeli na dovolenou někam na Mallorcu. Slíbili, že pošlou pohled, to jsem fakt zvědavá...
Bude to jeho první cesta vlakem, dokonce bych řekla, že vypadá nedočkavě. Co chvíli ke mně otáčí hlavu, kontrola, jestli jsem stále vedle něj. Kam bych šla? Tentorkát to bude jen na otočku, nechám ze sebe vycucnout krev a pak pojedu domů.
Vlak zastavil před námi. Stačilo udělat sotva půl kroku, aby Gabber pochopil, že dveřmi vlezeme dovnitř. Žádná kupé, ale jednotlivé dřevěné a velmi nepohodlné lavice pěkně v řadách vždy 2 naproti sobě. Najednou mám pocit, že jsem nastoupila do špatného vlaku. I lidé, co přistupují za mnou se zvědavě rozhlíží a nejistě si vyměňují pohledy. Nakonec nás však průvodčí uklidňuje, že jde o náhradní vagón, jelikož ten předchozí měl technické problémy. Usazuju se zhruba uprostřed, chvíli mi trvá, než najdu to pravé, alespoň trochu pohodlné místo. Gabber sedí u mých nohou a zvědavě sleduje ženu se zhruba dvou ročním chlapečkem, jenž si k nám, kvůli nedostatku místa, přisedla.
V jednu chvíli se mi unaveností zavřely oči a probudil mě až dětský smích spolu s káráním matky. Otevírám pomalu jedno oko, abych zjistila, že dítě klečí u mého psa a jemně mu drobnou ručkou přejíždí po ocase, s nímž však Gabber každou chvíli v rámci hry ucukne.
"Tome! Nech toho pejska, nebo tě kousne." Matka se snaží dítě odradit od hry se zvířetem. Kdyby tak ji chtělo něco hryznout do zadku...
Skláním se k těm dvěma, Gabber zaznamenává pohyb a obrací hlavu mým směrem.
"On nekouše, že ne? Má děti moc rád." Drbu ho za uchem. Mám v jednu chvíli chuť podrbat za uchem i to dítě, ale myslím, že jeho matka by se na to moc netvářila.
"Haf, haf." Dítě se snaží napodobit štěkot, který je mu díky knížkám a debilním dětským seriálům předhazován už od mala. To mi vždy přišlo absurdní, vždyť pes nedělá vyloženě "haf, haf". Zapřísáhla jsem se, že jestli budu mít jednou dítě, takovou kravinu ho učit nebudu.
"Jedete daleko?" Ptá se mě žena s milým úsměvem.
"No, jak se to vezme. Tuhle trasu jezdím tak často, že mi to samotné už nepřipadá daleko." Pokývá hlavou, tuhle odpověď nejspíš nechtěla, já se jí však také neprosila, aby se na něco ptala. Vystoupili na příští zastávce. Nebyla mi od pohledu moc sympatická. To asi dělaly ty úzké brýle. Vzpomněla jsem si na tělocvikářku ze střední...

Jak je to dlouho? Kolem třiceti hodin, co jsem odtud odjížděla? Někdy lituju, že dárců nemůže být víc. Střídali bychom se. Já bych dala krev, on dřeň, já bych se dívala a jemu by brali ledvinu... Bojím se té operace. Vím, že už jsem to zmiňovala snad stokrát, no ještě stokrát na to pomyslím. Říkali, že jednou budeš potřebovat nový orgán za jeden z těch, který přestane spolupracovat. Myslím, že jakmile to vzdá jedna součástka, jakmile se zastaví, zbytek stroje nemůže fungovat. A to, že se stará součástka vymění za novou ničemu nepomůže. Časem začnou odcházet i ostatní části a abyste nahradili všechny do jedné, abyste opravili stroj, musíte jiný rozebrat. Jednoduše řečeno, aby opravili (uzdravili) tebe, musí rozebrat mě...
"Sem se psem nesmíte!!" Zastavuje mě vysoký zdravotní bratr, černoch v bílém tričku a kalhotách, co budí respekt. Podávám mu vodítko, drze, ale bez jediného nápadu, jak jinak se dostat na odběr krve, aniž bych se musela vrátit před hlavní vchod a přivázat Gabbera u stojanu na kola.
"Zavolejte Taylera Balta. Já musím jít." Všimnu si doktora, který už na mě čeká na konci chodby a nedočkavě mává rukou. Někdy mi připadá, že si tu krev schovávají pro sebe. Za mnou se chodbou nese štěkot a kňučení. Neboj se, jen zachráním jeden skomírající život a hned příjdu, Gabbe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama