71. Špatně...

3. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



"Francouzský spisovatel a filozof Voltaire, kdysy řekl…" Montego začal svým škrabopisem psát na tabuli, kde nakonec zůstal další z citátů, jimiž náš učitel historie a občanské výchovy většinou svoji hodinu začínal.
"Historie je lež, na níž jsme se shodli... Taky si občas sednete, zamyšleně sledujete svět kolem sebe a říkáte si, jak by to tu asi vypadalo, kdyby nevyhynuli dinosauři, kdyby Kolumbus neobjevil Ameriku, v případě, že by se naše země nedostala do občanské války, nebyla by druhá světová válka, kdyby si třeba váš otec našel jinou ženu než vaši matku? V takovém případě, jste tu teď vůbec nemuseli sedět, mohl tu být někdo jiný. Jenže kdo? Někdo kdo by byl o poznání inteligentnější, kdo by vypadal líp, měl jiný charakter a v krajním případě dokonce jiné pohlaví. Říká se, že lidé umírají, aby se opět rodili, ale pokud bychom začali probírat tohle téma, dostáváme se spíš do filozofie.
Přátelé, historie je zápis našich životů a život, to je jen tenká nitka, která protéká bohu mezi prsty. Nebojte se, nehodlám tu do vás hustit žádné náboženské chytrosti. Nějak tohle všechno přece muselo začít. Kdo z vás je tady věřící, jenom pro pořádek." Zvedlo se několik rukou. Všichni jsme zase pro jednou seděli v kruhu na zemi, takže další diskuze. Nedokážu si představit, že bychom něco podobného dělali třeba v matice nebo fyzice. V Montegových hodinách to byla zábava, kdekoliv jinde by to byla nuda a navíc by to ani nefungovalo.
"Dobře, takže vy věříte, že Bůh stvořil náš svět za šest dní a sedmý den odpočíval. Mám pravdu? V co věříte vy ostatní? V Darwinovu evoluci, nebo máte jiný nápad, kde mohl náš život vzniknout?"
"Přinesli nás čápi." Celá třída se začala smát poznámce jednoho z fotbalistů, který následně schytal od Noaha pohlavek.
"Pane Clarku, nechte ho, každý má svůj názor. Někdo něco dalšího? Povídejte, ať se pobavím, jakým kravinám dokáží středoškoláci věřit."
"Mimozemšťani! Všichni jsme jen jejich experiment. Ve skutečnosti nás sledují z ukrytých lodí, které obklopují naši planetu." Nayin se praštila do čela, když jeden ze šprtů pronesl svoji teorii a nejradši by se umlátila do bezvědomí, když mu druhý začal odporovat.
"To není pravda, ve skutečnosti žijeme ve zkumavce, jsme tak velicí jako ty bakterie, které studujem na hodinách biologie. A ty spory o paralelních světech jsou taky jednoduše vysvětlitelné. Mají nás naklonované, každý náš klon má jiný charakter, všichni jsme jejich laboratorní krysy. Vesmír pro nás sice vypadá obrovsky, ale ve skutečnosti je jako moje dlaň."
"Počkej, to je ale úplná blbost-" Chtěl se do toho vložit třetí chytrolín, naštěstí je všechny přerušil Montego.
"Přejděme od mimozemšťanů, k dalším teoriím." Rozhodil rukama a posadil se mezi nás.
"Ale uznejte, že to zní zajímavě." Zkusili to ještě šprti.
"Myslím si, že všichni jste jen můj špatný sen. Vyloženě je to tak, že celý náš svět je v mojí hlavě a pro ty, co to ani teď nechápou, zkusím to ještě zjednodušit, všichni jste loutky v mém divadle a děláte to co já chci." Lindy pohodila vlasy, poté co pronesla svoji teorii. Všichni na ni v tichosti zírali, pár lidí pohoršeně kroutilo hlavama. S Tess jsme si vyměnily pohledy, což Montegovi neušlo.
"Slečno Fuerego, co si myslíte vy? Máte taky nějakou zvláštní teorii?" Kývnul na Tess a čekal s čím se vytasí. Nayina sestřenice si důležitě sundala brýle, zavřela knihu, již měla rozevřenou v klíně a smrtelně vážným pohledem se podívala do prázdna, jelikož bez brýlí byla slepá.
"Myslím si, že jsme všichni postavami v knize, kterou někdo píše." Pokývala jsem hlavou, to znělo zajímavě. Ono ostatně znělo skoro všechno zajímavě, ale tomuhle bych snad i věřila.
"Třeba mimozemšťan!" Nayin vzala svůj polštář, na němž až do té chvíle klidně seděla a praštila s ním kluka vedle sebe, jenž neustále mlel o malých zelených mužíčcích. Dala mu několik ran a kdyby ji Rebeca nechytila, snad by ho s polštářem i zadusila.
"Dále…" Montego se rozhlédl, jestli mu chce ještě někdo něco říct. Vypadalo to, že s teoriemi jsme pro dnešek skončili.
"Dobře, tím bysme měli vyřešené všechny možné teorie toho, jak jsme se tu vzali, tím pádem jak také vznikla naše historie. Taky vám to zavání filozofií? Asi bych se měl odstěhovat od matky a přestat tak přemýšlet nad věcmi, na něž nikdy nedostanu odpověď…" Zamyšleně se podíval do země. Mám dojem, že jsme mohli být ušetření střípku jeho osobního života. A právě v tom momentě začalo díky bohu zvonit, všichni sebrali své batohy, tašky, kabelky, prostě věci a nahnali se ke dveřím, aby byli co nejdřív pryč.
"Tak jo, přeju vám pěkný víkend, příští týden budeme pokračovat."
S Tess jsme v rychlosti dohnaly Nayin, jenž zatím mířila rázným krokem ke své skříňce.
"Hej, zpomal trochu!" Křikla za ní její sestřenka.
"Nayin, co se děje? Jsi dneska nějaká podrážděná…" Položila jsem jí ruku na rameno a pohlédla jí hluboko do očí.
"Nejsem, nevím proč si něco takového myslíš." Vrazila klíček do zámku na své skříňce a škubla s ním takovou silou, že sice zámek otevřela, ale klíček se jí podařilo v něm zalomit. Sledovala zámek ve své ruce, zhluboka dýchala.
"Zasraný krám!!" Mrštila se zámkem do skříněk na druhé straně chodby, všichni se na nás začali otáčet, někteří si ukazovali, šeptali.
"Klid… Zhluboka dýchej." Chytila jsem ji za ruce, musela se uklidnit.
"Vždyť to přesně dělá…" Tess protočila panenky a jemně mě odstrčila bokem. Všimla si, jak se třesu, Nayin jsem nikdy takto naštvanou neviděla, bála jsem se o ni.
"Hele, může za to ten zámek, může za to ta skříňka, může za to Jayce, Way," uraženě jsem se na ni podívala, "dokonce i já. Ano, chyba je ve všem a ve všech kolem. Je ti teď líp? Vím přesně co bys potřebovala, výlet. Odjet na víkend někam pryč. Říkala jsi, že musíte s Way dodělat ten film, tak vem prcka sebou a zmizte." Skoro mi to znělo jako plán úniku, což částečně byla pravda. Řekla bych, že Tess čte ty knížky nějak moc. Dívala jsem se na Nayin, která jen pomalu přikývla.
"A teď se kurva všichni rozejděte, nevím na co tu všichni čumíte!! Nejsem Máří Magdaléna, ani Ježíš Kristus!!" Po klidném přikývnutí následoval další řev, práskla skříňkou a odešla na informatiku. Pohlédla jsem na Tess.
"Ne, jenom Herkules mixlý s Medúzou a černokněžkou."
"Zajdu za školníkem pro nový zámek a klíček." Poznamenala jsem tišším hlasem a odebrala se ke kotelně.

"Tak, jak to včera šlo?" Zrovna jsem stála u okýnka v jídelně a sledovala kuchařku, jenž s podezřelým úsměvem brala naběračku a silným máchnutím mi následně na talíři přistálo něco, co mělo být bramborovou kaší. Ano, vím, říkala jsem, že jsem přestala chodit na obědy, jenže u mého otce úplně nevyšlo a tak jsme mezi sebou uzavřeli kompromis. Musím jídelnu navštěvovat v pátek, pondělí a ve středu.
Otočila jsem se na Taroa, který stál za mnou, právě si bral salát, když však spatřil vlas, co z něj trčel, raději ho odložil zpátky na tác.
"Proč sem vlastně chodím…" Pronesl spíš pro sebe, ale přesně jsem věděla, jak to myslí.
"Co se stalo včera?" Nechápala jsem.
"No, večer v restauraci s naší basketbalovou hvězdou." Pro všechny případy se rozhlédl, jestli ho někdo neuslyší, ale široko daleko jsme byli jediní odvážlivci.
"Jak to…?"
"Prosímtě, Nicholas to omýval pořád dokola, nemluvil v podstatě o ničem jiném. Dva roky jsem poslouchal, jak ses k němu na dějinách otočila a půjčila si propisku, jak ses na něj usmála, když jste se potkali ve dveřích do učebny, jednou dokonce našel tvoji sponku na zemi před tělocvičnou, tak ji dal trenérovi, aby ti ji vrátil. Konečně se to po dvou letech hnulo. Hádám, že zatímco si balil věci na soustředění, poskakoval u toho jak srnka a pozpěvoval si nějakou písničku o tom, jak je svět nádherný, růžový…"
Moje sponka? Jo, teď se mi vybavuje, že jsem ztratila svůj fialový skřipec ve tvaru motýlích křídel někde v šatnách. Když jsem ho tam šla později hledat, nikde nebyl a pak za mnou přišel druhý den trenér, že mu to někdo dal, aby mi to vrátil. Ptala jsem se ho kdo, ale řval na mě, že na škole je přes 300 studentů, těžko si bude pamatovat jednoho usoplence co mu přinesl debilní sponu.
"Tak je to…? Ale proč nikdy nepřišel a nic neřekl?" Sedli jsme si ke stolu na konci jídelny. Taro začal znuděně míchat polévku a já se přehrabovala v bramborové kaši.
"No, může být sportovec, drsný jak šmirgl papír, stejně tak se tvářit, ale ve skutečnosti měl strach z odmítnutí. Což je myslím naprosto běžný stav. Chtěl jsem ho popostrčit, ale zdá se, že tvoje kamarádka byla rychlejší." Zaraženě jsem na vidličku nabrala hřebík, který trčel z kaše. Pro jistotu jsme s Taroem oba vytáhli telefony, tohle vyřeší jedině hygiena.
"Měl jsi na to dva roky? Proč jsi ho nepostrčil dřív?"
"No, neříkám, že nebyla sranda sledovat a poslouchat některé jeho výlevy. Neměl bych se mu tu smát, přecejen jsem jeho přítel. Opravdu jsem mu chtěl pomoct, ale vím, jak se předemnou všichni třepou, každý se mě bojí a nedivím se. Pak jsi za mnou přišla sama a já si řekl, jo, tohle musí být znamení. Začala jsi se mnou točit ten rozhovor, no tou dobou už vzala věci do svých rukou Nayin, tak se z nás alespoň stali přátelé." Usmála jsem se, bylo fajn slyšet, jak to bylo.
"Mimochodem, máš dneska odpoledne čas? Třeba hned po škole? Dayli by tě chtěla vidět."

"…A tím pádem musíme náš plán uskutečnit co nejdřív." Chvíli jsem zírala na Dayli, pak jsem pohledem sklouzla k Taroovi, který seděl u okna a pročítal si nějaký leták s elektronikou.
"Moment, tys jim jako naplánovala celé rande?" Podívala se na mě soucitným pohledem, jakoby mě litovala, že můj mozek snad zakrněl někde v dětství. Celkem mě to uráželo.
"To víš, celý den ležím tady, občas do mě narvou léky, ale jinak mám tolik volného času, že by se z toho jeden…" Nahnula se, aby zkontrolovala Taroa, jak je na tom s vnímáním, pro všechny případy se ke mně ve finále naklonila a pošeptala mi slovo, jenž bych u dítěte nečekala. Rukou jsem si zakryla ústa.
"Mám k tomu i plánek, chceš ho vidět? Jedna sestra, která mě má tento měsíc na starost mi s tím pomohla. Zjistila co kdy dávají v kině, kde jsou jaké výstavy a tak." Zamávala jsem rukama, abych snad zastavila rozjetou Dayli a trochu zpomalila slova, která na mě chrlila.
"Takže, shrneme to, pěkně pomalu. Můj táta, tvoje teta- rande. Chceš, aby šli nejdřív na výstavu, protože tvoje teta miluje obrazy, ale skrz starost o tebe se nikam nedostane. Zde je drobný detail. Můj otec umění nerozumí."
Dayli mi položila svoji drobnou ruku na rameno, zase se zatvářila soucitně. To jsem opravdu tak natvrdlá?
"Tvůj táta je chlap, moje teta se mu líbí. Aby chlap ženskou potěšil a následně získal, je schopný udělat cokoliv. Tím pádem bude ta výstava vypadat asi tak, že teta Emily bude blábolit o kvalitě daného díla, zatímco tvůj táta jí všechno odkývá a v momentě, kdy se ho před nějakým obrazem zeptá, co si o něm myslí, tvůj táta takticky nadhodí větu: "Řekni mi nejdřív, co si myslíš ty…" Načež mu teta řekne svůj názor a on už pak jen doplní, že přesně to samé si myslí i on." Opravdu má spoustu volného času. Ani já bych si netroufla předpovědět, jak se můj otec zachová a Dayli mi to naservírovala i s přílohou, mohla jsem jen valit bulvy.

"Jasně… dál půjdou do kina. Chceme je poslat na… na co přesně půjdou?" Zvědavě jsem si ji prohlédla.
"Uvažuj trochu… Chlap má dvě možnosti. Buďto půjde s dívkou na romantický, z části smutný film, aby se mohla při dojemné části vyplakat na jeho rameni, nebo na horor, aby se k němu mohla strachy tisknout." Dayli jen protočila panenky, zatímco já chápavě, přitom zamyšleně přikývla. Následně mě ještě pokárala, jak je možné, že si nedělám poznámky. Vytrhla jsem kus papíru z biologie a naškrtala několik poznámek, ty mě donutila přepsat na druhou stranu a rozvést do detailů.
"Nejlepší by bylo ty dva žánry zkombinovat, ne?" Ozval se Taro, přetočil list v katalogu a pohlédl na nás.
"Bohužel hollywoodští režiséři nemají natolik rozvinuté mozkové závity, aby přišli na stejně geniální věc jako ty, bráško." Malá pacientka jen pohoršeně zakroutila hlavou. Takže to dopadlo tak, že jsem tam seděla asi dvě hodiny a zapisovala si na vteřinu přesný plán rande pro mého otce a Emily. Když jsme byly se vším hotové, Dayli sebou praštila na polštář a zhluboka vydechla.
"Mám dost. Dokonce bych si dala i jabko."
"Páni… Už je pět, Taro, hodíš mě k Nayin, musím jí něco dát a pak půjdu domů." Kapitán rugbystů krátce přikývl, zvedl se z křesla a přešel ke své sestřičce, aby se s ní krátkým polibkem na čelo rozloučil. Zrovna v tom momentě vešla do dveří Emily. Nesla dvě nákupní tašky, jimž se pomalu trhaly uši.
"Omlouvám se za zpoždění." Zhluboka se vydýchávala. S Dayli jsme si zatím stihly vyměnit pohledy, ona vrazila svůj plán pod polštář, já do batohu.
"Něco se tady děje?" Emily na nás vrhla zvídavý pohled.
"Ne, všechno je v naprostém pořádku, Way s Taroem právě odchází a ty si pěkně sedneš sem, nejdřív mi popovídáš jak nudný jsi měla den a pak usneš u knihy, než tě vzbudí sestra, která mi přinese večeři. Zatím se mějte vy dva!" Zamávala nám, na mě spiklenecky mrkla a s výrazem nevinného dítěte se otočila ke své tetě, jenž absolutně nechápala.
"Ehm, Taro!" Křikla ještě ze dveří, když se z části vzpamatovala.
"Večeři máš v lednici, ale vem si k ní tohle." Hodila po něm okurku, usmála se a zalezla zpátky do pokoje. Zvědavě jsem sledovala Taroa, jak drží okurku a kroutí hlavou.
"Poď, hodím tě k Nayin, počkám až si to vyřídíš a pak tě svezu domů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama