72. Neschopní? Nikoliv…

7. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



Zazvonila jsem a čekala, jestli se přižene moje nejlepší kamarádka, nebo pán domu. Po pěti minutách vylezla malými dvířky kočka, která se do nich tak tak vlezla. Změřila si mě povýšeným pohledem, očichala špičku mojí boty, mávla ocasem a zalezla zpátky.
Následně se dveře otevřely, stála v nich Nayin, měla na sobě vytahanou šedou mikinu dlouhou do půl stehen, černé nadkolenky, vlasy zamotané na vršku hlavy, co měly působit jako drdol, ale určitě jí nezabraly ani dvě sekundy.
"Na, zapomněla jsem ti to dát." Vytáhla jsem z kapsy nový klíček k jejímu zámku u skříňky. Děkovně se usmála, následně sjela pohledem za mě, kde se o kapotu svého auta opíral Taro. Nayin v rychlosti vklouzla za dveře, jen vykukovala zpoza nich a nejistě na nás střídala svůj pohled.
"Co dělá Taro Jackson před mým domem?" Zeptala se šeptem.
"Veze mě domů. Byla jsem se podívat za jeho sestřičkou do nemocnice."
"Ah ták… To nemění nic na tom, že jsi mi mohla poslat zprávu, abych se trochu líp oblékla." Zuřivě na mě prskala, já jen pokrčila rameny.
"Jayce ti k tomu nic neřekl, já v tom taky nevidím problém, aby ses tu producírovala tak jak jsi." Tiše zavrčela.
"Mimochodem, co ten výlet, pojedeš teda někam?" Strnula, vypadala, že Tessin návrh vypustila z hlavy ještě dřív, než zašla za roh.
"No jo vlastně… Hele, sama nepojedu, to by bylo na zbláznění. Pojedeme spolu, prcku. Kdy a kam ti večer ještě napíšu." Spiklenecky na mě mrkla.
"Hej! Kdo jsi a co děláš na mém pozemku?!" Ozvalo se z okna v druhém patře. Vzhlédla jsem k Jayceovi, jenž stál na velkém balkóně, co se táhl po celé délce přední stěny. Pohledem spaloval Taroa, nevypadal zrovna nadšeně.
"Kretén… Pusť mě prosím." Nayin mě odsunula bokem, aniž by si nazula alespoň papuče, vyšla před dům a otočila se k Jayceovi.
"Okamžitě se zavři zpátky do svého pokoje! Ty máš ještě tu drzost se po tom, co tě včera Dayan dotáhl zřízeného, ukázat venku?" Bylo vidět, jak podnikatel nasucho polkl.
"Tak moc jsem nebyl-" Snažil se argumentovat, Nayin mu však skočila do řeči.
"Opravdu? A co to, jak jsi nám řekl, že budeš farář?!" Z očí jí šlehaly blesky, kdyby se uměla vznášet, vyletí do patra a Jayce profackuje. S Taroem jsme si vyměnili pohledy, moje představivost v tom momentě zapracovala a já měla možnost před sebou vidět Jayce v kněžském rouchu, což bylo samo o sobě vtipné a když se pak začal křižovat a klanět, měla jsem málo do toho, abych vyprskla smíchy.
"Nebo když sis sedl na prdel v chodbě, naprosto neschopný jakéhokoliv dalšího pohybu?! A ještě předtím jsi sledoval komára jako hladová žába." Jayce neměl slov, ani nemohl, když si ze včerejška evidentně nic nepamatoval. Raději jsem zamířila k autu, aby mě Taro odvezl domů.
Až v tom momentě si mě Jayce všiml, vypadal dost vyjeveně. Tady už se není čemu divit…
Kdyby se teď lidi na ulici začali zastavovat a zírali na scénu na pozemku podnikatele, tak bych z pozice přihlížejícího diváka vypadala sice zaraženě, ale jako zúčastněnou osobu by mě to ani nepřekvapilo. Ono ostatně není špatné, když má hádka nějaké svědky. Protože v momentě, kdy by Nayin mrštila po Jayceovi například botou- i když ji neměla, ale vemte to čistě hypoteticky- měla by svědky, kteří by jí dosvědčili, že podnikatel ji k tomu vyprovokoval. Na druhou stranu, kdyby Jayce drbnul do květináče, co by spadl Nayin na hlavu, měla by opět Nayin svědky, že ji napadl, nebo ji dokonce chtěl zabít. No, v každém případě, vinu nese chlap a když ne, moje nejlepší kamarádka by se postarala o to, aby nesl.
"Večer napiš, jak to teda zítra bude. Zatím ahoj." Usmála jsem se na svoji nejlepší kamarádku, zamávala panu podnikateli a s Taroem jsme odjeli.
"A teď si spolu promluvíme jako dva dospělí!" Zařvala na něj. Rozhlédl se kolem, jak jsou na tom sousedi a jejich zvědavost. Po pravdě se začaly otevírat okna, vypadalo to na obecenstvo a toho se bál.
"Dobře, dobře. Jenom se uklidni a poď dovnitř. Sejdeme se třeba v kuchyni a tam si spolu promluvíme o čem budeš chtít." Zamával rukama.
"Vždyť já jsem klidná!" Nayin silou rozkopla několik květin v keramické nádobě vedle hlavních dveří, nakonec nádobu hodila doprostřed příjezdové cesty, kde zůstaly střepy v hromadě hlíny, spolu s kořeny rostlin.
"Možná jsem neměl navrhovat kuchyň…" Až pak si uvědomil, jak moc nebezpečné místo kuchyně ve skutečnosti je. Těch nožů, pánví, vidliček, skleněného nádobí, z něhož po rozbití zůstanou ostré střepy…
Sklouzl pohledem do sousední zahrady, kde stál starší muž s motorovou pilou v ruce a jen zaraženě sledoval rozbitý květináč- pozůstatek Nayininy zloby. Bylo mu jasné, jaké drby se budou v následujících hodinách šířit celou ulicí. Zdejší lidé to svými slovy dokážou vykreslit až tak, aby to vypadalo, že Nayin chytila vzteklinu od Jayceovi kočky a teď řádí jak utržená ze řetězu, dokonce to možná nabude až do takových rozměrů, že po něm mrštila květináčem. Sousedky se ho budou chodit ptát, jestli je v pořádku a jestli nemají zavolat policii, hasiče, veterináře nebo dokonce prezidenta.
Vešel do kuchyně, zde už čekala Nayin, zrovna si krájela jablko. Nůž v její ruce najedou přišel Jayceovi ještě ostřejší než kdy jindy. Nasucho polkl, raději zůstal stát dál.
"O čem spolu budeme mluvit jako dva dospělý?" Zeptal se jí. Odložila nůž a zakousla se do jablka.
"Chci, abys nás zítra někam s Way zavezl. Uděláš si s námi takový výlet a výmluvu, že máš moc práce neberu, protože s Dayanem jsi byl taky chlastat. Tady jsou moje podmínky." Hodila před něj na stůl popsaný papír. Jen zaraženě zíral.
"Ale, vždyť máš řidičák i auto, to přece zvládneš, ne?" Varovně na něj zavrčela, aby se nesnažil odporovat.
"Nemáš vůbec žádné právo říct mi ne. Vyjedeme ráno, cesta nám zabere tak hodinku, nebo dvě. Už si přesně nepamatuju, jak dlouho to trvalo, mám dojem, že jsem celou cestu prospala." Jayce si zatím pročítal Nayininy podmínky. Nechyběla samozřejmě poznámka o tom, že svůj "zasraný telefon" má nechat doma. Na oficiální listině by se slovo jako zasraný objevit rozhodně nemělo, ale podnikatel neměl odvahu cokoliv k tomu říct.
"A kam že to pojedeme?" Zeptal se po chvíli. V postatě tím odsouhlasil, že ji někam vezme a to Nayin stačilo.
"Chci se naposled podívat na místo, kde to všechno začalo." Řekla tišším hlasem a on pochopil, kam jejich zítřejší cesta povede…

Otevřela jsem hlavní dveře, k mému překvapení za nimi stál Marco, vypadal dost vyděšeně. Nechápala jsem, jestli se chystá obléct si bundu, nebo ji chce rozžvýkat, jelikož jeden rukáv držel v zubech, druhý natahoval někam za sebe a spodek měl připnutý nějakým zázrakem ke košili.
"Stalo se něco?" Zeptala jsem se pomalu. Z obývacího pokoje se ozývaly vzlyky tety Jessici a hlas Jesseho spolu s tátovým. Vešla jsem za nimi a jen sledovala scénu před sebou. V první chvíli mě napadlo- někdo umřel… Teta ke mně pohlédla, slzy jí stékaly po tvářích, táta s Jessem měli útrpné výrazy.
"Co je…?"
"Rico se ztratil." Zašeptal strejda, následovaly vzlyky tety Jessici, víc a víc sílící, vypadalo to na několikáté kolo ustavičného pláče.
"Ztratil? Ztratil se v domě? Neschovává se někde ve skříni…?" Marco mi položil ruku na rameno.
"Prohledali jsme všechno, nikde není." Odpověděl táta.
"A co zahrada? Nemohl prolézt dírou v plotě k sousedům? Třeba se chtěl podívat na slepice, jednou jsem mu je ukazovala." Začínala jsem z toho být stejně rozrušená jako oni. Přece se jim nemohlo ztratit dítě. Neříkejte mi, že žiju se čtyřmi nezodpovědnými dospělými, co ztrácí děti na počkání. Začínám se děsit svého osudu.
"To nás nenapadlo… Půjdu a zeptám se Takahira." Otec si vzal mikinu, já ho jen nechápavě sledovala.
"Ty si opravdu myslíš, že v plíně doťapkal až ke klinice?" Táta se zarazil, zrovna chtěl prostrčit ruku rukávem mikiny. Jess se jen poškrábal na hlavě a uhnul pohledem, to nevěstilo nic dobrého. Proč je dnešek tak divný? Proč se všichni kolem mě dívají, jakobych byla naprostý primitiv, což nepopírám, ale není to příjemné, když se na vás tak dívá hned několik lidí.
"Takahiro není na klinice, je doma." Zatvářila jsem se ještě udiveněji. Co to na mě sakra hrajou?
"Rayi, tys jí to ještě neřekl…" Poznamenal Jess tišším hlasem, otec se po něm udiveně podíval, asi stejně jako já, následně chápavě přikývl.
"Takahiro se nastěhoval do vedlejšího domu." Pronesl významným hlasem, jakoby to byla naprosto běžná věc. Není! Proč se to dozvídám až teď? A jak je možné, že strejda Jess to ví dřív.
"Přestaňte tu řešit souseda, mě se ztratil syn!!" Jessica začala kvílet, Marco se nadpřirozenou rychlostí vrhnul k ní, aby ji ztišil. Myslím, že stejně jako my ostatní se obával příjezdu hasičského sboru. V této chvíli nemístný humor, ale pořád se snažím odlehčit situaci, neboť se domnívám, že to dítě se jednoduše nemohlo vypařit.

"Hodím si věci k sobě a pomůžu vám hledat." Schody do patra jsem brala po dvou, otevřela jsem dveře do pokoje, mezi nimiž jsem v příštích minutách zůstala tiše zírat na hromadu plyšových zvířat na mé posteli, jimž dominovala panda. Ta hromada se pohla, jakože beze srandy mě v tu chvíli polil ledový pot, neboť v nejednom hororovém filmu hračky ožívají a v padesáti procentech jsou tyto filmy natočeny podle skutečných událostí. Opatrně jsem se přiblížila k hromadě a se zvýšeným tepem oddělala růžovou opici. Oddychla jsem si při zjištění, že plyšáky nehýbe žádná zlá nadpřirozená síla, ale Rico, který pod nimi spal.
Postupně jsem odházela všechny až na pandu, které se můj malý bratranec držel jako klíště. Byli podobně vysocí, není divu, že se mu u ní tak dobře spalo.
"Way…?" Otočila jsem se na Jesse, který nakoukl do mého pokoje. Jen jsem mávla rukou a hlavou kývla směrem k posteli.
"Běž uklidnit jeho rodiče, že je vše v pořádku a že dneska spí u mě." Přikývl, potichu za sebou zavřel dveře.
"Tolik stresu pro nic. Je vidět, prcku, jak moc jsou naši rodiče neschopní." Sedla jsem si vedle pandy z druhé strany a zapla si chat.

Vítejte! Máte novou zprávu…

Nayin: Zítra, 9 hodin čekej před domem, vem si kameru, notebook, všechny dráty, které potřebuješ na připojení, mnoho papírů a propisku…
Radši dvě.
Vy: A kam že to jedeme?
Nayin: Na místo, kam jsem tě chtěla vzít už delší dobu, ale nějak to nevyšlo, nebo jsem neměla odvahu tam jet.
Vy: A teď už máš?
Nayin: Ne… ale člověk se musí postavit svému strachu J
Vy: Takže zítra máme rande?
Nayin: Jistě, Jayce nám bude dělat křoví ;)
Vy: Okey, takže ráno v 9 J
Nayin: Ani jsem se tě nezeptala, jaké bylo rande s Nicholasem, promiň L Povídej, chci to slyšet do nejmenších detailů.
Vy: To asi ani nestojí za řeč a když už, tak bych ti o tom raději pověděla osobně…
Nayin: Nemohlo to být tak hrozné ne? Přece jsi nezaječela, jen co jsi uviděla krevetu, nevyhodila tác, co zasáhl číšníka, ten skončil na zemi a nakonec s Nicholasem neprchla z restaurace, kde jsem vám tak složitě rezervovala stůl
Vy: … Ale jak… Ty! Kde jsi seděla???
Nayin: Skoro vepředu, ale s dobrým výhledem na vás.
Vy: Vepředu…?
Nayin: Měla jsem před sebou noviny. Mimochodem, v té restauraci teď visí vaše podobizny s varováním…
Vy: To fakt? Takový trapas.
Nayin: Ale dál už tu pohádku neznám. Takže? Kam tě vzal? J
Vy: Jeli jsme sledovat hvězdy
Nayin: Hvězdárna? Nic pro mě, ale nápad originální.
Vy: Ano, nápad je to fajn, možná na 2. rande, jestli teda nějaké bude (ne že se toho chytíš), ale my jsme skončili jen na kopci za městem.
Nayin: Tak to je ještě větší romantika. A pak? To jste tam byli celý večer?
Vy: Ne, pak jsme jeli na pouť do vedlejšího města, počkej, vždyť ti posílal fotku.
Nayin: On se ti chlubil? Říkala jsem mu, ať si to nechá pro sebe…
Vy: Jo, stejně jako ty sis mohla nechat pro sebe, že se bojím výšek.
Nayin: Věřím, že bylo kouzelné, když jsi mu vysvětlovala, proč sis tohle sladké tajemství nechala pro sebe J
Vy: Po pravdě jsem mu řekla, že mu nechci kazit večer kvůli takové blbosti. Navíc měl koupené lístky, byla by škoda to nevyužít.
Nayin: Já… já nemám slov… V životě nebudu tolik pyšná na vlastní děti, jako jsem teď právě na tebe
Vy: Nepřeháněj…
Nayin: Myslím to smrtelně vážně… I když já nejspíš mít děti nebudu, ale kdybych nějaké nedej bože měla, budou až za tebou J
Vy: Okey, mám toho za dnešek dost, uvidíme se teda ráno, dobrou noc J
Nayin: Sladké sny, prcku J zítra nás čeká dlouhá cesta, pořádně se vyspi…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama