73. Nikdo nemá právo měnit naši minulost…!

10. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita




"Pauza!!" Ozval se řev trenéra, všichni basketbalisti jako na povel padli k zemi, zpocení, vyřízení, snažili se získat zpět energii, kterou z nich kouč vysával. Jen on zamířil k lavičce, kde měli položené svoje tašky, chvíli šmátral v kapse u bundy, co ležela přes jeho batoh, než vylovil mobil.
Signál opět nulový, jak se dalo předpokládat. Trenér je varoval, nikdo z nich tomu nevěřil a po večerech polovina týmu bloudila ubytovnou, popřípadě po venku, ti odvážní lezli i na stromy, jen aby chytili signál a co nejdříve kontaktovali své přítelkyně.
Rukou si prohrábl potem zmáčené vlasy, vybavil se mu včerejšek. Ten moment, kdy přitiskl své rty k jejím a zlehka ji políbil. Viděl její výraz, myslel si, že to příliš uspěchal, chtěl se odtáhnout, ale ona mu rukou zajela do vlasů, nenechala ho přerušit ten krásný okamžik…
Usmíval se, zatímco pozoroval malou ikonku té osudové fotky v záplavě všech selfíček z cesty na soustředění, z večera, kdy si s ostatními vyměňovali strašidelné zážitky.
"Vidíš to? Kapitán se usmívá…"
"Ne, on se spíš culí." Slyšel za sebou hlasy kluků, ale bylo mu to jedno, právě teď myslel jen na ni. Tak dlouho žil v přesvědčení, že kolem sebe budou chodit jako dva cizí lidé do konce střední, než se jejich kroky rozejdou a jednou, až se odhodlá k tomu ji znovu najít a říct jí pravdu o svých citech, které celé ty roky skrýval, tak už bude mít někoho jiného. Tak moc vděčil Nayin za to, co pro něj udělala, takovou pomoc rozhodně nečekal.
"Já už nemůžu…"
"Jo, asi zdechnu. Jak dlouho, že tu ještě máme být?"
"Až do čtvrtka."
"Mami…!!!"
"Co to tady, vy sráči, děláte?! Neflákat se, zpátky do práce!!! Waltere, nástup!" Odložil mobil zpátky do kapsy a rozeběhl se k trenérovi, jenž zatím rozdával míče. Kouč byl přeborník ve vymýšlení debilních cvičení a ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Ovšem krátká připomínka včerejška mu svým způsobem vehnala energii do těla, bylo mu jedno co trenér vymyslí. Ve finále je donutil s míčem mezi koleny obíhat, tedy spíše hopkat mezi stromy v lese, na trase, jenž měla zhruba kilometr.
Na tohle soustředění ani jeden z hráčů jen tak nezapomene…

Bylo přesně devět, když Jayce zaparkoval před naším domem a zatímco se Nayin hrnula ke dveřím, aby začala zběsile zvonit, opřel se o kapotu auta a trpělivě čekal. Sledoval dívku přes tmavé sluneční brýle a přemýšlel o celém tomhle dni. Musel nechat telefon doma, což ho mírně trápilo skrz hromadu vzkazů, zmeškaných hovorů a emailů, ale dohoda je dohoda a on ji hodlal splnit, nechtěl tu propast mezi nimi ještě víc prohloubit.
Vyšla jsem ze dveří, nebo se spíš tak nějak vypotácela, jelikož se mé nohy držel Rico a nehodlal se pustit.
"Vydrž chvíli, jo?" Nevinně jsem se usmála na svoji nejlepší přítelkyni a sklonila se ke svému malému bratranci.
"Prcku, já se vrátím…" To už ze dveří vybíhali Jess s Marcem a společnými silami se snažili sundat mi to malé klíště z nohy.
"Ne! Rico Way papa!!"
"Mám nějak pomoct?" Celá scéna jakoby zmrzla v čase, všichni se otočili k Jayceovi, jenž mířil k nám. Dokonce i Rico se pustil, naštěstí stihl Jesse pohotově zareagovat, vzal prcka dovnitř, druhou rukou stáhl Marca a zabouchl za sebou dveře. Pak už nám jen mávali, zatímco Rico bouchal do okna a volal moje jméno.
"Děsíš i malé děti… Ty ji prostě celý špatně." Nayin pohoršeně zakroutila hlavou a táhla mě směrem k autu, Jayce jen nechápavě kroutil hlavou a něco u toho mumlal. Nayin nasedla na místo spolujezdce, zatímco mi pan podnikatel otevíral dveře, abych si mohla vlézt dovnitř i s velkým batohem, jenž byl po kraj narvaný elektronikou.
"Prcku, pytlík." Nayin mi podala igelitovou tašku z drogérie. Nechápavě jsem si ji prohlédla.
"Proč…?"
"Bývá ti špatně, ne? Sice bych Jayceovi přála, aby musel drhnout celé auto, ale kdybys začala blinkat ty, tak začnu blinkat i já a to… není dobré." Zmuchlala jsem igelitku a za zvuku startujícího motoru ji vsunula do přihrádky na zadní straně Nayinina sedadla. Zatímco ona ladila rádio, vytáhla jsem z batohu kameru, prošla poslední natočený materiál, který jsem ještě nestihla přetáhnout do počítače. Nebylo toho moc, jenom nějaké dodatky k rozhovoru s Lindy, včetně scény, na které se cumlá s Noahem, bez ní by to prý nebylo možno ukázat veřejnosti.
"Povíš mi konečně, kam jedeme?" Ozvala jsem se po chvíli. Jayce pohlédl do zpětného zrcátka, následně na Nayin, jenž seděla opřená se zavřenýma očima.
"Ty jsi jí to neřekla?" Zároveň sledoval silnici. Zapnula jsem kameru a zamířila s ní na zpětné zrcátko, ve kterém jsem viděla svoji nejlepší kamarádku. Potřebovaly jsme poslední rozhovor a mě něco napadlo. Kdo může být dokonalejším exemplářem pro rozhovor než Nayin?
"Musela bych to vysvětlovat celé a… sám víš, jak nerada o tom mluvím."
"Je to tvoje nejlepší kamarádka. Nemyslíš, že je na čase, jí to všechno říct?" A tak začala Nayin poprvé od doby, co sme se poznaly mluvit detailně o svých rodičích, o tom, jak se seznámili, jak přivedli na svět ji, pak přešla ke smutnějším tématům, jako nemoc její mámy a smrt jejího otce. Došla v podstatě až po naše seznámení. Kamera zaznamenávala každé její slovo, pocity, jenž se střídaly v její tváři- radost když mluvila o své mámě, smutek, když popisovala svůj poslední pohled na ni, na to, jak ji otec odvážel do ústavu. Do dnešního dne, jsem si myslela, že svoji kamarádku znám. Teď vím, jak moc jsem se spletla, že toho bylo tolik, co držela uvnitř sebe, tolik co věděla jen ona a co si její rodiče odnesli sebou. Nezbyl jí nikdo, s kým by svoji minulost mohla sdílet, řekla bych že ani Jayce, vzhledem k tomu, jak se občas zatvářil, nevěděl vše.
"Takže, my jedeme… do toho ústavu?" Moje nejlepší kamarádka si setřela osamělou slzu, jenž jí stékala po tváři a zamávala rukou.
"Ne, tam ne. Myslím, že ho dokonce před rokem zavřeli a pacienty přestěhovaly do vedlejšího města, jelikož budova ústavu se pomalu rozpadala a navíc byly ty zdi poznamenané ještě dobou, kdy tam lidi léčili pomocí elektrických šoků a jiných drastických metod. V takovém místě se nikdo necítí dobře, zvlášť lidé, co jsou na tom psychicky špatně. Momentálně to tam chátrá, ale četla jsem na internetu, že chtějí stavbu strhnout a od příštího roku na jejím místě začít stavět nějaký obchoďák." Nezaujatě pokrčila rameny. Vzhledem k minulosti a i přes všechno to zlé, co se za zdmi ústavu nejspíš stalo, mi to přišlo nelidské celý dům strhnout a postavit tam obchodní dům, ale s tím nejspíš normální člověk nic nezmůže. Jo, můj děda by si tam jistě stoupl a vykřikoval nějaká revoluční hesla, myslím, že by byl schopný se k té budově přivázat silným řetězem, a i když jsem po dědovi, na tohle asi nemám. Třeba to napadne někoho jiného.
"Takže, kam přesně jedeme?"
"Na místo, kde jsem prožila své dětství. Ten dům po nás koupili jediní majitelé, ale vydrželi tam zhruba rok, pak neměli na zaplacení elektřiny, ani vody a plynu a tak se odstěhovali do menšího bytu. Chci se tam ještě naposled podívat… Chci tam nechat své noční můry, zamknout je do starých skříní a nastavět do polic, zahnat do zahrady, do stínů pod stromy."
"Noční můry…?" Zvědavě jsem pohledem sjela k Jayceovi, zatvářil se vcelku ustaraně, natáhl ruku, já napjatě čekala, že ji položí Nayin na stehno, ale ten idiot si to na poslední chvíli rozmyslel a položil ji na řadící páku.
A to jsem si začínala myslet, že má v sobě nějaké emoce…
"Zdá se mi o mámě, nejdřív se usmívá, vypadá šťastná, ale pak se vše změní, vlasy jí začnou řídnout, tvář dostane popelavý odstín, pokožka praská, rozpadá se… Další sen je o letadle, padá z oblohy, do oceánu. Vidím za okýnkem tátu, chce se dostat ven, volá o pomoc, ale přestože plavu, machám rukama, vždycky mi dojde kyslík, dusím se, nedokážu to…" Najednou před sebou vidím úplně jiného člověka. Už to není ta silná dívka, co si stojí za svým názorem, je rázná a každý se jí radši klidí z cesty, jen aby s ní nemusel přijít do křížku. Předemnou sedí rozechvělá bytost se svými nočními můrami v podobě smrti obou rodičů, osoba, jenž se tváří jako hrdina, ale uvnitř je zlomená, snaží se skrývat své city… Své největší city…
Pohled mi z Nayin sklouzne k Jayceovi, najednou mi dochází, že od doby, co jsme nasedli do auta se na něj ani jednou nepodívala, sedí natlačená na dveřích a když Jayce promluví… má sklíčený výraz. Musím být opravdu blbá, že jsem si toho nevšimla dřív! Žádný Taro Jackson, to je jen mladý hezký kluk, který se líbí holkám pro svůj vzhled. Ona do něj není poblázněná, je poblázněná do jeho chování, líbí se jí, jak se stará o Dayli, jak jí věnuje svoji pozornost a tráví s ní každý den.
Ten, koho ve skutečnosti miluje je…
"Jayce…" Ani jsem si neuvědomila, že na pana podnikatele hledím, jakoby byl svatý obrázek a navíc jsem jeho jméno pronesla nahlas. Nachápavě na mě pohlédl do zrcátka.
"Way…? Je ti dobře?" Nayin se ke mně otočila, aby si mě mohla celou prohlédnout. Zaklapla jsem kameru, pro tento okamžik natáčení stačilo.
"No jasně! Už mi to dává smysl!! Teď začínám chápat, proč propadám z matiky. To mi vypusť slepice na zahradu- já sem opravdu natvrdlá." Teď na mě zírali oba dva, jeden přes zrcátko, druhý přímo.
"Slepice?" Ozval se jako první Jayce.
"Chceš napít? Vypadáš dehydratovaná." Zakroutila jsem hlavou a pozornost přenesla k oknu, za nímž se rýsovalo velké jezero obehnané na protějším břehu lesy. Vodní hladina se třpytila ve světle slunce, které vylezlo za mraky a posílalo své paprsky k zemi. Kolem jezera stálo několik domů, všechny vypadaly původní, žádný z nich zbytečně nebil do očí svým moderním pojetím. Jayce zabočil na vedlejší silnici, která nás zavedla až k jezeru, podél nějž byla cesta, z níž jednotlivé odbočky mířily k domům. Zastavil až skoro u posledního domu, chvíli bylo v autě ticho, Nayin pozorovala silnici před sebou, dýchala zhluboka a po pár minutách konečně otevřela dveře a vystoupila z vozu. S Jaycem jsme ji pomalu následovali. Kráčela se skloněnou hlavou k nízké brance, která byla skoro skytá ve vysokých stéblech trávy, pak podél stěny domu, po něčem, co zde zbylo z chodníčku, dozadu za dům. I zde vládla chaotická džungle. Vysoká tráva, rozrostené stromy na samém konci zahrady, lehký vánek nesl vzduchem chmýří z odkvetlých pampelišek. Zahrada si žila takovým svým vlastním životem, zatímco všude kolem se krajina připravovala na příchod pozdního podzimu, zde teprve odkvétaly pampelišky. Bylo to jako sen. K tomu všemu dlouhá zastřešená veranda před prosklenými dveřmi do domu, na které stál železný stoleček s dřevěnou kulatou deskou a k němu tři židličky. Naproti nim pak rozpadlá skříňka, na níž kdysy stávala květina, jejíž pozůstatek ve formě rozbitého květináče ležel na dřevěných prknech. Nad třemi schodky visela z trámu zvonkohra z bambusu. Nayin vystoupala po schodech, zastavila se u jednoho z trámů, jenž podpíraly stříšku nad verandou a bříšky prstů zlehka přejela po dřevě, v němž bylo něco vyškrábáno.
Chvíli spočinula na místě, než se obrátila ke dveřím a s lehkostí je otevřela. Za dveřmi se nacházela kuchyň, na všem zel prach, květiny na oknech dávno zvadly, vypadalo to, jakoby tu nikdo nežil od okamžiku, co odtud odešli Nayin a její táta. Ta rodina, která se tu sice zdržela jen krátce, ale přesto tento dům obývala rok, tu moc změn zřejmě neudělala, všechno vypadalo jako ještě za Nayinina dětství, dokonce i poloprázdné kořenky v poličce nad kuchyňskou linkou, na jejichž víčkách se usadila pěkná vrstva času. Všechno bylo ponuré, plné vzpomínek, které však mohl vidět jen člověk, který toto místo znal. S Jaycem jsme se drželi za Nayin, když procházela kuchyní, prohlížela si každý detail, ve svých myšlenkách utvářela obraz tehdejší domácnosti. Vybledlé barvy stěn se rozjasnily, prach zmizel, police byly plné nádobí, všechno vypadalo přesně jako tehdy, ale pouze v Nayininé hlavě. Pomalu jsme prošli do úzké chodby, z níž vedlo schodiště nahoru do patra. Na stěnách ještě dodnes visely dětské kresby v rámu, zajímalo mě, jestli jsou Nayin nebo nějakého dítěte, co tu bylo po ní. Ve většině případů šlo o kočku, což mi k Nayin, skrz její nenávist vůči Jaycově kočce, moc nesedělo. S opatrností kráčela po vrzajících schodech, až po chvíli jsem si všimla, že jsou na nich černou namalované větve, co dohromady tvořily strom.
Nahoře byla opět dlouhá úzká chodba, z níž vedly troje dveře. Jedny do manželské ložnice, kde stála velká postel jen se starými matracemi, vedle ní z každé strany dva noční stolky, vedle dveří na jedné straně skříň, na druhé toaletní stolek se zrcadlem, v němž však nebylo nic vidět, skrz usazenou špínu.
"Tady máma seděla, dívala se na sebe a čekala až vstanu, doťapkám k ní a začnu jí kartáčem česat vlasy."
Poprvé od doby, co Jayce zastavil před domem Nayin promluvila. Posadila se při tom na malou kulatou židličku před zrcadlem, pohled upřený na stolek před sebou.
"Měla tu naskládané všechny svoje voňavky, tady kosmetiku a tu stála soška slona…" Obrátila se k Jayceovi. Ten slabě přikývl, upřímně, poprvé jsem ho viděla bez telefonu v ruce. Vždy si ho bral sebou a po celou dobu jakéhokoliv výletu do něj zaujatě hleděl. Nedokážu si představit, jakých metod musela Nayin využít, aby ho nechal doma…
Pak jsme se přesunuli do pokoje naproti. Zde stála dětská postel, dvě skříně a malý plastový stoleček s dvěma židličkami. Nayinin výraz se změnil, tvářila se nešťastně.
"Ne… špatně…" zašeptala a přešla k posteli, kterou začala sunout na jiné místo.
"Nayin, co to děláš?" Zeptala jsem se opatrně.
"Přestěhovali to… zničili vzpomínky…" V očích se jí leskly slzy. Když stála postel na místě, kam nejspíš původně patřila, přesunula se ke skříni.
"Nayin ne, ublížíš si…!" Jayce mi podal svoji tašku, jen jsem sledovala, jak jde k ní a snaží se ji odradit od toho, co dělá. Pokaždé když ji chytil zápěstí, vytrhla se mu a pokračovala ve stěhování.
Pomalým krokem jsem se snažila vzdálit a nechat je tam o samotě. Ještě než jsem zmizela za rohem, Jayce chytil Nayin za ruku, strhnul ji stranou, neboť se skříň začala rozpadat a prkna dopadala se silným boucháním na podlahu. Nayin zůstala stát těsně u Jayce, tvář měla zabořenou do jeho mikiny a tiše vzlykala. Lehce ji hladil po vlasech, snažil se ji utišit stejně jako to dělával, když měla zlé sny.
"To nic… Pšššt, to bude dobré…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama