74. Slzy jsou důkazem emocí…

14. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



Seděl na střeše ubytovny- od jedné z kuchařek zjistil, že je zde signál, ale nechával si to pro všechny případy pouze pro sebe. Nepotřeboval, aby kolem posedával zbytek týmu a aby ti zvědavý sledovali s kým si píše, nebo poslouchali komu volá.
Mobil konečně zachytil signál, přestože byl jen dvou čárkový, ale na napsání několika důležitých zpráv by to mělo stačit. Jako první poslal sms Taroovi, ve které se mu omluvil za svoje chování, postěžoval si na trenéra a ve finále zmínil rande, o němž mu však hodlal povědět osobně. Přestože to byl jeho nejlepší přítel mu samozřejmě neřekne všechno. Některé věci si musí nechat pro sebe.
Následně poslal sms svému sluhovi, aby zašel s Renniem k veterináři kvůli očkování a poslední zprávu věnoval dívce, na niž nemohl přestat myslet. Zapomněl ji říct své číslo na mobil, takže bude nejspíš zezačátku překvapená, ale byl si jistý, že jí velmi rychle dojde, odkud získal on její číslo. Samozřejmě, že Nayin ho zásobovala, jak nejlíp mohla a on jí za to byl vděčný.
Přemýšlel nad tím, jak zprávu začít… Něco jako Ahoj Way, nebo Ahoj, doufám, že tě neruším…Lámal si s tím hlavu, nemohl na nic přijít. Měl by napsat Nayin, ta by mu poradila, ale udělala toho pro něj až dost, tohle by měl konečně jako jednu z mála věcí vyřešit sám. V životě snad nepsal sms tak dlouho. Ani s Lindy mu nedělalo problém něco jí napsat- hlavně z toho důvodu, že spolu hned po prvním rande začali chodit a mohli ji klidně oslovovat těmi něžnými přezdívkami jako kočička, zlatíčko a podobně. Měl dojem, že kdyby začal tímhle oslovením sms pro Way, asi by u ní velmi rychle skončil. Ve finále hrdě četl řádky, co psal asi půl hodiny.
Ahoj Way, snad tě neruším… Jak se máš? Doufám, že líp než já.
Pořád myslím na naše rande, přemýšlel jsem, nezopakovala by sis to se mnou, až se vrátím ze soustředění? Mohli bychom zajít třeba do kina, nebo třeba jen na procházku do parku, je mi jasné, že restauraci už riskovat nebudeme
J Dej mi prosím vědět, jestli bys ještě stála o to se mnou někam zajít.
Měj se hezky, Nicholas.
Mezitím mu přišla stručná odpověď od Taroa, nad kterou se musel zasmát.
Aby ses z toho neposral. Všechno mezi náma v pohodě, povykládáš až dorazíš.
Nic delšího snad ani nemohl čekat. Chtěl ještě chvíli posedět na střeše, jestli mu nepřijde odpověď od Way, ale před ubytovnou zaslechl zbytek týmu, jak se po něm shání, proto musel zastrčit mobil do kapsy a v tichosti se ze svého úkrytu vytratit. Přivstane si brzy ráno, aby zkontroloval, jestli mu odpověď přišla. Nebo se raději pokusí vytratit ještě večer, nemohl se dočkat, celé odpoledne teď bude myslet jenom na ni- ostatně tak jako to dělá celou dobu.

Seděl u své sestry v nemocnici a pročítal si katalog vysokých škol, který mu přišel dnes ráno. Emily byla celý den v práci a jemu odpadla brigáda, takže hodlal být se svojí sestrou. Dnešek byl jeden z těch horších. Ležela na posteli, měla bolesti, většinu dne prospala a neustále ji chodily kontrolovat nejen sestry, ale i doktoři. Bylo asi půl páté, když zvedl pohled od stránek v katalogu a podíval se na právě příchozího doktora se sestrou, jenž mu nesla kávu. Děkovně na ni kývl, položila ji na stolek vedle a tiše se vytratila. Zůstal jen doktor, jenž se posadil do křesla vedle něj. Držel v rukách tlustou složku plnou papírů a folií.
"Jsi Taro, viď? Bratr Dayli…" Krátce přikývl, čekal na tenhle den a začínal se pomalu smiřovat s tím, že doktor nese špatné zprávy. Složil ruce v klíně a čekal na ránu, na niž se s Emily připravovali od samého začátku, ale zároveň se modlili za zázrak.
"Jak víš, před půl rokem jsme začali hledat dárce kostní dřeně pro tvoji sestřičku." Je to tady, dárce nikdy nebyl a nikdy nebude, jeho sestra prohraje boj s rakovinou a on jí nemůže nijak pomoct, protože není dobrý dárce, nemá správou kostní dřeň.
"Dárce stále hledáme, nemělo by se to dělat, ale posunuli jsme tvoji sestru na seznamu čekatelů, aby se jí dárcovství dostalo primárně. Ovšem, pokud se dárce nenajde…" Nechal větu vyznít do ticha, oba pak dlouho seděli bez hnutí s pohledem upřeným do prázdna. Doktor se pak omluvil, a tiše odešel. Taro se následně zvedl, rukou si prohrábl vlasy, byl na pokraji psychického zhroucení, cítil, jak mu vlhnou oči, to co celou tu dobu skrýval, potlačované slzy, najednou nemělo zábrany a dralo se ven. Musel opustit pokoj, pohled na Dayli bolel ještě víc než slova doktora. Doteď si vlastně neuvědomil, že mu to dítě umírá před očima, že trpí a není nikdo, kdo by jí pomohl.
Vyšel na chodbu, kde se podél stěny svezl na zem. Dokázal z kapsy vytáhnout mobil, v zoufalosti zmáčkl náhodné číslo a už jen čekal, až to osoba na druhém konci zvedne.
"Ano…?" Ozvalo se po chvíli.
"Ona umírá…"

Pár minut před tím…

Procházela jsem zahradou, po pravdě jsem se brodila vysokou trávou, stébla mě lechtala do natažených dlaní, chmýří se zachytávalo v dlouhých vlasech a slabé sluneční světlo tvořilo hru světla mezi listy v korunách stromů.
Všechno se zdálo být živé a mrtvé zároveň, na rozhraní života a smrti, mezi dvěma světy. Umíralo to tu spolu s časem, jenž se zahlodával do každé věci a zároveň ožívalo se vzpomínkami, které si nosila Nayin v sobě. Všimla jsem si jí a Jayce v okně, ještě pořád mu plakala na hrudi, myslím, že tohle celou tu dobu potřebovala, dostat ze sebe napětí a stres v podobě nočních můr. Začal mi zvonit mobil, ještě než jsem zvedla hovor, upoutala moji pozornost příchozí sms od neznámého čísla.
"Ano…?" Zeptala jsem se nejistě.
"Ona umírá…" Plačtivý hlas Taroa, zoufalost a bolest, to všechno bylo jako nůž bodnutý hluboko do mého nitra, cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Dayli…
"Co se stalo?" Ruce se mi třásly, všimla jsem si Jayceova pohledu, který na mě vrhal z okna.
"Byl tu doktor, říkal, že posunuli Dayli na seznamu čekatelů na dárcovství kostní dřeně, jenže pořád nikoho nenašli… Way, uvědomil jsem si to všechno až teď, celou tu dobu jsem chodil kolem ní, usmíval se, když se ona usmívala, trápil se, když se trápila, ale teprve dneska mi došlo na jak tenkém ledě spolu stojíme. Way… Já mám strach." Nevěděla jsem, co na to říct. Nenapadal mě ani žádný způsob, jak bych mu mohla v tuto chvíli pomoci. Měl pravdu, ten led pod náma byl opravdu tenký a byla otázka týdnů, maximálně měsíců, kdy se prolomí a my spadneme do ledové vody.
"Klid, uklidni se prosím… Tímhle Dayli rozhodně nepomůžeš, že se teď po tom všem, čím sis prošel, zhroutíš. Dokázal jsi se držet, jsi jeden z nejsilnějších lidí co znám a to nejen fyzicky. Taro, všechno bude dobrý, rozumíš? Všechno bude v pořádku, věř mi." Ani já jsem tomu nevěřila, ale nic jiného mě v tuto chvíli nenapadlo, ta slova prostě plynula z mých úst a ztrácela se v tichu zahrady.
"Věřil jsem, Way… celou tu dobu jsem věřil, že se někdo objeví, někdo kdo jí zachrání život, ale Bůh, pokud vůbec existuje, je nespravedlivý. Už nemám sílu a ani ten zbytek nechci plýtvat na víru v něco, co je dávno ztracené." Totální zhroucení, zlomený člověk a já moc dobře vím, jak se cítí, protože mě taky někdo umřel. Tyhle pocity… ty nelze popsat slovy, je to strašné, bolí to a člověka to kolikrát dostane až na samotné dno.
"Promiň, že jsem tě s tím otravoval… Kde teď vlastně jsi? Doma?"
"Ne, neotravoval, jsem ráda, že jsi zavolal právě mě. Jsem s Nayin na výletě." Sedla jsem si do trávy a rukou si setřela slzy, jenž mi uvízly na řasách.
"Nevěděl jsem komu volám, vlastně jsem vytáhl mobil z kapsy, zvolil nějaké číslo a začal telefonovat. Budu končit, měl bych se vrátit k Dayli, kdyby se vzbudila, tak ať tam není úplně sama. Dneska má jeden z těch horších dnů."
"Jen běž, napíšu ti, až se vrátím domů, ano? Zatím ahoj."
"Ahoj Waylli…" Hovor se přerušil, položila jsem mobil vedle sebe do trávy a schovala tvář do dlaní. Proč je život pouze pomíjivá záležitost a u každého trvá jinak dlouze…?

Vešel zpátky do pokoje svojí sestry, chvíli sledoval její tvář. Najednou vypadala klidnější, jakoby ji už netrápila žádná bolest, raději přešel k ní a zkontroloval, jestli ještě dýchá. Připadal si paranoidní, ale dělal to právem. Oddechovala klidně, bez potíží. Sám pro sebe se usmál, následně si všiml kousku papírku, jenž vyčuhoval zpod polštáře. Opatrně jej vytáhl, obyčejný papír vytržený z deníčku, napůl přeložený. Sedl si s ním k oknu, v pokoji bylo šero, tak aby na něj ještě částečně viděl.
Barevnými pastelkami, mezi kresbami malých lebek a černých růží byl nápis "Poslední přání". A zatímco pročítal několik bodů na seznamu, tekly mu po tvářích slzy, za něž se však nestyděl. Právě naopak, hodlal splnit alespoň část z nich a slzy měly být potvrzujícím důkazem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 19:36 | Reagovat

Áááá to si děláš srandu?
Ona přece nemůže- :C
Já věděla proč to čtení tak dlouho odkládat

2 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 10. února 2017 v 22:24 | Reagovat

[1]: Ehhhh...jo jasně... chceš spoiler?? :D :D

3 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 22:25 | Reagovat

[2]: Nah :C
Nějak nevěřím, že fakt umře, ale hej spoilery jsou svinstvo xD Nech si to pro sebe xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama