75. Nestačím se divit…

17. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



"Nayin…?" Ještě stále ji držel u sebe, nechtěl ji pustit, stejně jako se ona nechtěla pustit jeho. Tohle objetí mohlo být klidně posledním, které spolu mají. Pak odejde, odstěhuje se od něj a začne si žít svým vlastním životem. Bude mu chybět, zůstane sám, jen s kočkou a svoji bolest by se snažil nevnímat, raději se plně oddá práci, aby neměl čas litovat toho, co všechno udělal špatně.
"Promiň… máš mokré tričko. Měli bychom to tu asi trochu uklidit, jako myslím ty prkna ze skříně." Odstrčila se od něj a začala prkna přenášet k jedné ze stěn místnosti. V tichosti ji sledoval, pomohl by, ale bylo mu jasné, jak by reagovala.
"Dlužím ti tolik vysvětlení." Opřel se o okno, shlížel do zahrady, kde seděla v trávě Way s mobilem v ruce, už netelefonovala, místo toho si četla nejspíš příchozí sms. Nayin ustala ve své činnosti, zůstala stát zády k němu.
"Ne, nic mi nedlužíš." V rychlosti vyběhla na chodbu a po schodech dolů až do kuchyně, kde ji dohnal a zastavil ji chycením její paže.
"Ale ano dlužím. Myslíš si, že jsem si nevšiml těch fotek v koši a toho jak to mezi námi poslední dobou je? Jsi na mě naštvaná, protože jsem neustále někde v čudu, ale já přitom jen dělám svoji práci."
"Jasně, užíváš si s tou tvojí cuchtou…" Prohodila tichým sarkastickým hlasem, ruce si složila na prsou a pohled upřela na zeď.
"Cože?" Naštěstí jí nerozuměl.
"Nic. Tak mi řekni co děláš, protože já opravdu nerozumím tomu, že jsi najednou přestal létat po světě a místo toho se zavíráš do svého pokoje, odkud se od rána do večera ozývá tvůj hlas mluvící do telefonu a tiskárna, která se tě snaží přeřvat." Přešel ke kuchyňské lince, o níž se zlehka opřel a stejně jako ona si složil ruce na hrudi.
A tak Jayce začal mluvit o tom, jak ho Waylinin rozhovor s Taroem a jeho mladší sestrou přivedl k myšlence nového vlastního projektu, popisoval svoje první setkání s malou Dayli, jak dal Emily peníze na výdaje a následně jí řekl vše o novém křídle nemocnice, jenž bude sloužit pacientům s rakovinou. Nayin pohled upírala do země, celou dobu co mluvil o budoucnosti tohoto projektu, o tom, jak obvolával své známé, zařizoval vše potřebné, sháněl architekty, ale doposud nenašel nikoho vhodného, také o skončení pracovní smlouvy u společnosti, kde dělal dlouhá léta, vykládal, jak si zakládá vlastní firmu, co všechno má v plánu. Bylo toho najednou moc, všechno to vychrlil v jednom momentě, už jen čekala, kdy zmíní nějaké ženské jméno, což by byla samozřejmě ta jeho milenka s dlouhýma štíhlýma nohama a celý obrázek dokonalé budoucnosti by měl rámeček. No i přestože nakonec žádné jméno cizí ženské nepadlo, byla si skoro sto procentně jistá, že tam za tím vším ta ženská někde je, pro tuto chvíli sice nepodstatná, přesto jednou dost důležitá.
Když domluvil, oba mlčeli, domem se neslo jen praskání starého schodiště, zatímco ti dva stáli každý na jedné straně prohlubující se propasti z níž se s každým jeho slovem, s každou pravdou, co najednou vyšla najevo, ulamovaly kousky kamene a zbýval už jen tenký provaz uprostřed, který tu mohl zůstat, nebo ho Nayin mohla jedním slovem přetrhnout. Dívala se do zahrady, zatímco nechala Way svůj notebook na stolku, krátila si čekání, během přetahování natočeného materiálu z kamery do počítače, tím, že chodila s druhou kamerou po zahradě a natáčela.
"Nebudu si tímhle kazit víkend. Stejně přijedeme domů, ty se zase zavřeš do pokoje a po zbytek svého života budeš držet mobil v ruce. Chceš mi k tomu ještě něco říct?" Ani nečekala na případnou odpověď, vzala za kliku a otevřela dveře do zahrady. A v tom momentě Jayce ucítil, jak se mu drolí poslední zbytky mostu pod nohama, víčka ztěžkla, oči jej začaly pálit bezmocí. Záchranné lano praská…

Seděly sme s Nayin naproti sobě u stolku, obě noťasy před sebou a zatímco ona vypadala plně soustředěná na stříhání videa, já nervózně nakukovala přes obrazovku na ni, posléze pak na mobil, jenž jsem měla položený vedle, navíc jsem nehty nervózně ťukala do desky stolu.
Jayce se šel projít k jezeru, vypadalo to, že ti dva se vevnitř spíš pohádali, než vytvořili nějakou představu společné budoucnosti.
Opět jsem se podívala na telefon, kde jsem měla otevřenou zprávu od Nicholase. Nenapadalo mě jediné slovo, kterým bych měla začít svoji odpověď a už vůbec, ten zbytek, který by měla obsahovat.
"Co tam máš…?" Nayin mechanicky natáhla ruku po mém mobilu a stáhla si ho k sobě.
"Já ani nevím." Uhnula jsem pohledem. Následně mi se šibalským úsměvem ukázala obrazovku mobilu.
"To je sms od Nicholase." Jakobych to snad nevěděla.
"Vážně? No jo, máš pravdu." Zatvářila jsem se překvapeně, ona na mě výměnou za to vrhla otrávený výraz. Položila mobil zpátky a opět se dala do práce.
"Měla bys mu co nejdřív odepsat." Rukama jsem si zoufale chytila vlasy.
"Jenže já nevím co…!" Nemělo to znít až tak zoufale, chtěla jsem to říct ledabyle, abych vyvážila to gesto s vlasy, bohužel se to nepovedlo. Nayin mi pokynula, abych vzala mobil, čekala jsem až začne diktovat sms, kterou bych já nevymyslela, ani kdybych se snažila sebevíc, ale u jejího pokynutí celá akce končila.
"Co mu mám napsat?!" Začínala jsem, po pěti minutách přelétávání pohledem mezi ní a mobilem, být nervní.
"Tak si pořádně přečti jeho zprávu…" Podepřela si rukou bradu, tvářila se velmi znuděně.
"Četla jsem ji už minimálně pětkrát."
"Tím líp, přečti si ji po šesté a nahlas." Nedůvěřivě jsem se podívala na zprávu. To je přece trapné, číst to nahlas… Ještě k tomu ty věci, co tam napsal. Tupě jsem zírala na mobil neschopná cokoliv říct.
"Myslím, že mu můžu opovědět až večer." Odložila jsem mobil a znovu se začala věnovat počítači. Nayin s povzdechem protočila panenky, vzala telefon a začala odepisovat sama.
"Budu ti to číst, aby sis nemyslela, že mu nabízím hned sex a manželství… Poslouchej- Ahoj Nico, rozhodně nerušíš, smajlík, Mám se dobře. Copak se děje? Je trénink moc složitý? To určitě zvládneš, uteče to jako nic, uvidíš, smajlík-"
"Není tam těch smajlíků nějak moc?" Skočila jsme jí do řeči. Vrhla na mě varovný pohled a pokračovala ve čtení.
"Taky na to pořád myslím, rozhodně jsem pro, abysme si to zopakovali, podívám se, jestli dávají něco důstojného v kině a dám ti ještě vědět, smajlík. Opatruj se… Way. Mám to zakončit smajlíkem?" Zkousla jsem si spodní ret.
"On poslal jenom jednoho… Zdá se mi, že jich tam máme nějak moc." Nayin zamyšleně sledovala text, který vytvořila.
"Jenomže bez nich to bude vypadat jako prázdné řeči…!" Pokusila se protestovat, já však neústupně zakroutila hlavou. Je to sms! Už jen to, že člověk druhému napíše zprávu jsou prázdné řeči, takže je to popravdě jedno. Nayin však v době mé nepozornosti stiskla ikonku odeslat a mobil odhodila na stůl předemě.
"Co je?" Zeptala jsem se nechápavě. Usmívala se, když pozorovala jak se vedle smsky objevuje malá fajfka, co potvrzovala odeslání.
"Je to." Odpověděla prostě.
"Ne, tos neudělala!" Vyskočila jsem ze židle a prstem ukázala na display.
"Ale ano, udělala… Je to tam i se všema smajlíkama." Nevinně se zazubila a obrátila pozornost k obrazovce počítače.
"Nejdřív mu dáš moje číslo a pak mu posíláš přes můj mobil, pod mým jménem smajlíky?"
"Jak víš o tom čísle?" Nevěřícně na mě pohlédla, v příštím momentě jí však došlo, že nejsem úplně blbá. Ozval se varovný zvuk, který vydává počítač, když má nějaký problém, nebo narazí na chybu.
"Ne… Ne!!" Nayin vyděšeně pozorovala rudý vykřičník u anglického textu na obrazovce, jenž se ji snažil oznámit pád programu, v němž Nayin měla rozpracované video.
"Tak tomu, se říká karma, smajlík." Nemohla jsem si odpustit ironickou poznámku, nonšalantně jsem se posadila zpátky ke stolu, raději jsem uložila rozdělanou práci, aby se mi nestalo to samé…

Cesta zpět naštěstí ubíhala rychleji, Jayce se soustředil na řízení, celou dobu byl zamlklý, jen se svými myšlenkami, což se ukázalo v momentě, kdy málem srazil cyklistu na rovné cestě.
Všechny části byly sestříhány v patnácti minutové videa, už je jen stačilo spojit dohromady, přidat pár efektů, přechodů videí a další vychytávky, které by film dostaly na vyšší úroveň. Zároveň však chyběla poslední- čtvrtá- část, jenž by odhalila osobní život posledního populárního tvora na naší škole. Dle pravidel, jenž jsme si mezi sebou s Nayin tak nějak zařídily, by tuto část měla natočit ona, jenže to vypadalo, že Nayin toho bude mít v následujícím čase dost, tak jsem to hodlala vzít do svých rukou a natočit dokument o ní. Doufala jsem, že mi s tím pomůže částečně Taro, stejně jako s přehodnocením finálních úprav. Přecejen byl na mnohem vyšší úrovni než my, co se filmování týče.
Už od doby, co jsme nastoupili do auta si Nayin s někým psala. Občas se usmála na display, který se rozsvítil po příchozí zprávě, vlastně měnila výrazy celkem často. Sledovala jsem Jayce, jak se na to bude tvářit, ale opravdu byl soustředěný jen na jízdu- nejspíš ho ta autonehoda poznamenala, že už si raději bude dávat pozor. Nikdy pořádně nepochopím, jak si mohl nechat tak lehce sebrat auto, on ji má přece u sebe nastěhovanou, on jí platí veškeré výdaje, jí by mohlo být v podstatě jedno, co on dělá, jestli je na záchytce, nebo ne… Opět jsem se v myšlenkách vrátila ke své teorii o Nayininém zalíbení do Jayce, přemýšlela jsem o tom po zbytek cesty a ještě cestou k domu, kam mě odprovázela Nayin.
"Tak, doufám, že sis to s náma užila."
"Ty, Nayin…?" Zvědavě jsem si ji prohlédla a zády se opřela o stěnu vedle vchodových dvěří. Trpělivě čekala, co jí chci říct.
"Ty máš Jayce ve skutečnosti ráda. Snažíš se skrýt svoje city k němu za roztrhané fotky a snahu vyštvat ho z domu." Něco v jejích očích se změnilo, něco bylo jinak a přísahala bych, že jsem ji viděla kousek couvnout.
"Povídáš naprosté hlouposti, Way," podívala se na svůj mobil a s úsměvem obrátila pozornost zpět ke mně, "Abys věděla, tak dnes večer mám s někým schůzku. Takže se měj zlatouši, uvidíme se v pondělí." Poslala mi vzdušný polibek a zamířila do auta. Jayce jen tiše kývl na rozloučenou a rozjel se k domovu.
"Zlatouš…? Tohle se mi nelíbí…" Otevřela jsem dveře domu, kde mě čekalo překvapení ve formě strýce Jasseho, jenž seděl v chodbě na zemi, podpíral si rukou bradu, zatímco kolem něj běhal Rico s provazem a křičel na celý barák. Jess ke mně znuděně vzhlédl, kývl mi na pozdrav a odchytil Rica, jenž se ho snažil svázat.
"Way přijela." Ukázal na mě, aby mu dítě dalo pokoj a začalo se věnovat někomu jinému. Rico se ke mně rozeběhl a s odrazem mi skočil do náruče.
"Way, mami papa tati tý. Hůhů brrrm mami má mimi." Vyvalila jsem oči nejdřív na dítě ve svém náručí následně na Jesse, jenž ze sebe sundával provaz.
"Dělá si srandu, že?" V rychlosti jsem položila batoh a vešla do obývacího pokoje, jenž byl prázdný, následně do kuchyně, kde se bohužel také nikdo neschovával a ve finále jsem vylezla na zahradu, kde jsem akorát zastihla Takahira, jenž se snažil přes díry v plotě nalákat zpět kohouta na zrní, jenž držel v ruce. Jess vyběhl hned za mnou.
"Co přesně to dítě říkalo? Nerozuměl jsem skoro ani slovo." Takahiro vzhlédl od kohouta, jenž se vznešeně procházel před náma. Oba čekali co řeknu.
"Rico, zopakuj jim to, prosím." S povzdechem jsem se podívala na svého malého bratrance, který se velmi groteskně plácl dlaní do čelíčka.
"Mami papa tati tý. Hůhů brrrm mami má mimi."
"Takže… Mami jela pápá s tátou a strýcem. Hůhů brrrm si vyložte prosím jako sanitku, mami má mimi snad překlad ani nepotřebuje, nemyslíte?" Jess se poškrábal na hlavě, kývl na Takahira, aby se vykašlal na kohouta a přišel na návštěvu, zatímco mě před sebou strkal do kuchyně.
"Všechno se to seběhlo strašně rychle. Zrovna jsem přijel z práce, otevřu dveře a předemnou zpocený Marco, držel v rukách tadyhle špunta, za ním byl tvůj táta, který nesl Jessicu k autu, ta mu dělala hudební doprovod svým řevem. Strčili mi Rica, zamleli něco o porodu a než jsem se stihl vzpamatovat byli pryč. Ale dost o mě, jaký jsi měla den ty?" Nevinně se zazubil. Rico mi mezitím chytil dva prameny vlasů a nechal si je klouzat mezi prsty, zatímco si prohlížel můj vyděšený výraz.
"Jessica začala rodit? Proč jsme ještě tady?!" Zvedla jsem se, do kuchyně akorát vešel sensei.
"Jesse, klíčky od auta, prcku, nevím, kam ti máma dala bundu, tak ti půjčím svůj svetr, nějak to budeš muset přežít." Zvedla jsem se od stolu a začala Rica navlékat do dlouhého svetru. Ve finále v tom vypadal jako dítě zabalené do peřinky.
"Ale Way-"

"Kde mám mobil?" Na chvíli jsem Rica položila na opěradlo křesla a volnou rukou jsem začala ohmatávat všechny kapsy. Chytala mě panika, neboť nejenže nikde nebyl, ale navíc moje teta začala rodit, zatímco já si stříhala videa na verandě starého domu u jezera.
"Way, haló." Rico sáhl do kapsy u svetru, z níž následně vytáhl mobil.
"Way, poslouchej mě! Nemůžu řídit. Dneska mě chytili policajti, platil jsem tisícovku pokuty, protože mám propadlý řidičák." Nevěřícně jsem pohlédla na Jesse, vedle nějž postával Takahiro a snažil se zachytit něco z našeho rozhovoru a na základě toho vyvodit co se děje. Vzala jsem mobil a začala psát sms Jayceovi.
"Počkejte, já můžu řídit, jen si skočím pro klíčky!" Doktor vyrazil ze dveří jako střela, takže jsem rozepsanou zprávu zase smazala. Netrvalo to ani pět minut a už jsme seděli v autě, Jess na straně spolujezdce my s Ricem vzadu a plnou rychlostí přes všechny semafory na poslední možnou oranžovou, jsme jeli směrem k nemocnici. Před hlavním vchodem jsme s Jessem a Ricem vyskočili z auta, zatímco Takahiro jel zaparkovat a zároveň zaplatit pokutu policistovi, jenž nás vytrvale pronásledoval půlku cesty. Zřejmě se mu nelíbila senseiova rychlá jízda.
Na porodní nás dovedla sestra, zde jsme se asi pět minut velmi hlasitě hádali s cizí ženskou v bílém plášti, že jsme rodina a tím pádem máme právo navštívit tetu Jessicu. Po pěti minutách se otevřely dveře jednoho z pokojů a ven vykoukl otec, udivený z toho, že nás tu vidí. Ani jsme nečekali, až sestře potvrdí, že k němu pokrevně patříme, já ji odstrčila bokem, Jess si uraženě odfrknul a v rychlosti jsme se nahrnuli do pokoje.
"Běž počkat na Takahira." Tlačila jsem svého zvědavého otce zpátky na chodbu. Chtěl od Jesse vědět všechno, ale to by bylo příliš na dlouho.
"Takahiro je tu taky?" Nevěřícně se ke mně otočil.
"Ano, to ti všechno povíme potom, jdi!" Konečně se za ním zaklapli dveře.
Jessica ležela na posteli s malým uzlíčkem v náručí. Dítě tiše oddechovalo se zavřenýma očima, na hlavě výrazně tmavé vlasy po svém otci. Rico se nakláněl nad drobnou hlavičkou, kterou zkoumavě prohlížel.
"Mimi?"
"Ano, sestřička Kimberley." Jessica se na svého syna usmála.
"Kimly?" Rico vypadal, že nad tím hluboce přemýšlí, dokonce si založil ruce na hrudníčku a přivřel oči.
"Stačí Kim, to zvládneš, že?" Marco si ho vzal do náručí.
S Jessem jsme tiše sledovali drobnou holčičku. Vím, co se mu honilo hlavou, hlavně v momentě, kdy se podíval na mě, položil mi ruku kolem ramen a věnoval mi krátký polibek do vlasů. Mami… Kéž bys tu teď byla s náma…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama