77. Svět kolem prochází změnami…

24. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



"Milý žáci, vítám vás na začátku nového týdne. Na úvod tu mám zprávu pro všechny třídy, co mají mít tento týden hodiny tělocviku s profesorem Doglasem. Hodiny vám bohužel neodpadnou, nahradí vám je jiné. Více informací na nástěnce vedle ředitelny. A teď další zpráva…" Protočila jsem panenky a zabouchla dvířka skříňky.
"Paráda, nám tělák prostě nemůže odpadnout." Tess se opírala o skříňku vedle a poočku sledovala Taroa, jenž právě házel drobné do automatu s kávou.
"No jo…" Odpověděla mi nepřítomně. Chvíli jsem ji sledovala s rukama založenýma na hrudi.
"Přemýšlela jsem, že bych si obarvila vlasy na růžovo."
"No jo…" Opět stejná odpověď a bylo hned jasné, že je duchem nepřítomna.
"Jsi v tom až po uši, Tess Fuerego." Dloubla jsem do ní loktem právě v momentě, kdy se Taro otočil a zamířil směrem k nám. Tess můj loket vrhnul zpět do víru reality, mírně povyskočila a nechápavě se na mě podívala.
"Promiň, říkala jsi něco?"
"Ne, nic důležitého." Můj pohled zabloudil ke vchodu do školy. Psala jsem ráno Nayin, že s ní nepojedu, protože mě do školy vzal Marco, který jel do nemocnice a zároveň vezl Jesseho na řidičské testy. Bohužel odpověď mi nepřišla, navíc mělo za necelou minutu zvonit a naše královna pekel stále nikde. Vlastně se neozvala od chvíle, kdy jsme se v sobotu rozloučily před naším domem. Ani mi nedala vědět, jak dopadla ta její slavná schůzka…
"Way, zapomněl jsem si věci do matiky, nemáš jednu tužku na rýsování a pravítko?" Taro došel až k nám, kávu nesl v mírně natažené ruce před sebou, což bylo dost riskantní, kdyby do něj někdo z hustého proudu studentů, jenž se hrnul chodbami, vrazil. Naštěstí Taroovi spíš všichni uhýbali z cesty.
"Můžu ti půjčit tužku, ale pravítko mám sama jen jedno." Hrábla jsem do batohu.
"Na, můžeš si půjčit moje." Tess v rychlosti tasila snad čtyři pravítka. Mezitím se k nám připojila i Rebeca, ta tiše postávala vedle mě, knihy si tiskla k hrudníku a celou scénu zvědavě pozorovala.
"Tak díky." Taro s mírným úsměvem přebral tužku, poté vybral jedno pravítko a s pokynutím odešel na hodinu.
"No jooo… Cajk." Tess se po jeho odchodu vzpamatovala, blbě se zahyhňala a při slovu cajk si shrnula vlasy za ucho. S Rebecou jsme si vyměnily nechápavé pohledy.
"Cajk?" Otočila se k nám a čekala, co dodáme.
"Myslím, že tohle byla věc, na níž jsme všichni čekali. Tess objevila sílu tolik opovrhovaného mužského plemena, které dříve pokládala za naprosto zbytečné." Prohlásila jsem významně a zapla si batoh.
"Ale vždyť bez chlapů bychom tu nebyly, ne?" Rebeca se zahleděla před sebe, vypadala, že nad tím hluboce přemýšlí. Já naopak přemýšlela nad tím, co jí odpovědět.
"No já nevím, kyslík je taky dost důležitý." Vyhrkla jsem bez přemýšlení, naposled se otočila ke vstupním dveřím a zamířila do třídy. Zatímco Tess stála na místě jako přimražená, myslím, že ani ne tak ze mě, jako z Taroa, jemuž půjčila pravítko, což byl osudový počin, Rebeca se bez váhání na vysokých jehlách rozeběhla za mnou.
"Pořídila jsem si nový mobil." Oznámila mi.
"Řekni, jak se ti na tomhle běží?" Zamyšleně jsem sledovala její boty.
"V pohodě. Co to má společného s mým mobilem?" Odtrhla jsem pohled od vysokých podpatků, díky nimž mě Rebeca převyšovala o celou délku jedné hlavy, takže jsem se částečně cítila, jakoby vedle mě šla Nayin s tím rozdílem, že v Rebečině přítomnosti jsem si připadala chytřejší.
"Vůbec nic. Jen jsem ti chtěla položit otázku, abych se nemusela trapně ptát, proč sis koupila celý mobil a ne jen sim kartu." Rebeca zpomalila krok, zaraženě hleděla před sebe.
"To mě vlastně ani nenapadlo…" Chtěla jsem jí soucitně položit ruku na rameno, ale při pohledu vzhůru jsem si to rozmyslela a jen stáhla rty do úzké linky.
"Rebeco? Budeme hodně dobré kamarádky, co ty na to?" Oči se jí rozzářily, nejspíš tohle nečekala.
"A co nejlep-" Přerušila jsem ji mávnutím ruky.
"Jednou jsem tě zvedla ze země, nedělej z toho něco víc." Otevřela jsem si loktem dveře do třídy, Rebeca mě na poslední chvíli ještě zadržela.
"A co kdybys mi pomohla víckrát. Jako to s deníkem a pak když si mě dobíral Montego." Zhluboka jsem se nadechla a stejně hluboce vydechla. Vzala jsem do ruky propisku, vytrhla kousek papírku ze sešitu matiky a naškrtala na něj svoje číslo.
"Zavolej, zajdem třeba na večeři." Spiklenecky jsem na ni mrkla a zmizela ve třídě. Bylo mi jasné, že Rebeca už tahá svůj nový mobil a ukládá moje číslo pod přezdívkou "Hodně dobrá kamarádka Way", nebo něco na ten způsob.
Zasedla jsem ke stolu a vytáhla si pravítka. Uběhlo asi půl hodiny, já stihla mezitím narýsovat celou obytnou budovu v perspektivě a ještě udělat dva malé návrhy propiskou na jízdenku od autobusu, kterou jsem našla pod lavicí, učitel došel celý uřícený. Nějak jsem ho nevnímala, až teď se mi zpětně vybavilo vše, co jsem řekla Rebece. Byla jsem nějaká neobvykle ironická…
"Omlouvám se studenti, malé zdržení. Tak začneme tedy s výukou."

Seděla jsem na gauči a pokračovala v rýsování domků, vysokých budov- nějak mě to chytlo. Přicupital ke mně Rico se svou bundou v rukách a vážným výrazem ve tváři.
"Way, Rico te pipi mňam, mňam." Prohlásil, drobnou ručičku mi přitom položil na papír, abych věnovala veškerou pozornost jemu a nesoustředila se na nic jiného.
"Chceš jít do parku?" Ta procházka v něm nejspíš zanechala hodně silný dojem. Do místnosti ovšem vešel otec, který právě přepočítával peníze v peněžence.
"Ne, do parku se nejde, mladý muži. Pojedeš se strejdou Rayem do obchodu. Jess udělal řidičák, znovu, musíme to oslavit- jinak by si myslel, že ho nemáme rádi." Vzal malého pišišvora, v rychlosti na něj navlékl bundu a zmizel s ním dřív, než stihl začít křičet, že chce jít do parku a ne jet do obchodu.
O hodinu později mě vyrušil otcův návrat. Při pohledu kolem sebe, na hromady pokreslených, porýsovaných papírů jsem zůstala zaraženě sedět. Dobře, tohle se vymyká kontrole…Že by nové chvilkové poblouznění? V rychlosti jsem posbírala všechny papíry a běžela otci pomoct s nákupem.
"Kde jsi byl tak dlouho?" Vzala jsem Rica do náruče, neboť otec nesl jen jednu tašku. K našemu překvapení k domu právě mířil Jess s úsměvem na tváři, mávajíc na nás novým řidičákem.
"Zjistil jsem zajímavou věc. Měl jsem Rica posazeného v nákupním vozíku, normálně jsme si povídali, on tím svým jazykem, já na něho takticky šišlal, jako to dělala tobě tvoje babča, když jsi byla malá. Najednou se rozhlédnu kolem, všude plno mladých ženských, všechny se na mě culily, pak mě začaly zdravit, rozplývaly se nad Ricem a mě dávaly svoje telefonní čísla. Prý kdybych měl zájem." S Jessem jsme se nechápavě zastavili a oba pohledem spočinuli na otci.
"Myslím, že jsi nekoupil dost vajec. Pojď Rico, pomůžeš mi vybrat jestli hnědé, nebo bílé." Jess popadl prcka a než jsme stihli s otcem zareagovat byl v tahu.
"Koupil jsem dvě balení… Bílé i hnědé." Poznamenal otec tišším hlasem spíše pro sebe a raději zavřel dveře.
Začala jsem si pomalu sklízet svoje věci ze stolu, všechny papíry s rysy jsem strčila do jedné složky.
"Tak, co se tu mezitím dělo?"
"Marco na chvíli přijel vyzvednout nějaké věci, myslím, že volal do práce, mluvil italsky, tudíž jsem mu nerozuměla, ale vydedukovala jsem, že si prodloužil prázdniny kvůli Jessice. Tu by měli pustit z nemocnice zítra a pak by měla nějaký čas zůstat v klidu, než budou moct odletět." Sledovala jsem ho, jak pokládá tašku na stůl v kuchyni a začal vybalovat věci. Pobrukoval si při tom nějakou přiblblou melodii z reklamy. Vypadal poměrně šťastný, na to, že byl nakupovat, což je jedna z činností, kterou nenávidí, čemuž se nemůže člověk divit, když vlastní obchod. Denně se potýká s nevrlými zákazníky, kteří mají neustále nějaký problém. Ovšem teď vypadal, jakoby měl hlavu v oblacích.
"Na co myslíš?" Zeptala jsem se po chvíli.
"Na nic." Odpověděl vyhýbavě, schovával při tom chleba do lednice.
"Co přesně se stalo v tom obchodě...?" Nechala jsem ho naskládat všechny věci do ledničky, aspoň bude později sranda. Na moment se zahleděl z okna, culil se u toho, no jasně, takže nic není nic, ale jedno velké něco.
"Potkal jsem tam Emily, dali jsme se do řeči a tak." Dámy a pánové, připravte se, rozjíždíme plán.
"Měl bys ji pozvat na rande." Nadhodila jsem ledabyle a zakousla se do jablka. Otec na mě zůstal nechápavě zírat.
"Cože?" Vypravil ze sebe. V klidu jsem dožvýkala a polkla, on zatím netrpělivě čekal na odpověď.
"No, líbí se ti ne? Teda samozřejmě, že se ti líbí, to vidím. Proto bys ji měl pozvat na schůzku." Otec se po mé odpovědi otočil, rukama si prohrábl bezradně vlasy a jeho dobrá nálada byla najednou ta tam. Ihned mi došlo kde je problém, nemusel nic říkat. Bál se, aby mi to nevadilo, což rozhodně nevadilo a taky skrz mámu, od její smrti nikoho v podstatě neměl, přišlo mu to vůči mámě neuctivé.
"To není tak jednoduché, Way." Sedla jsem si na stůl a tiše ho pozorovala, jak zírá na zahradu, sám se svými myšlenkami na minulost, která ho stále pronásledovala.
"Tati, už je to dlouho, celých 18 let. Musíš to nechat být a jít dál. Máma by to tak chtěla…" Se škubnutím se ke mně otočil. Jen jsem se usmála, podala mu jeho mobil s navoleným číslem Emily a odešla do obývacího pokoje. Chvíli jsem se přehrabovala v rysech budov, musím uznat, že se mi celkem povedly- konečně nějaká pozitivní věc na matice.
"Ah, omlouvám se Emily, tady Ray… Ano, ano… No víte, já… Nerad bych rušil…" V tichosti jsem vzala papíry a vytratila se k sobě do pokoje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 19:37 | Reagovat

Otec docela odvážnej xD Člověk by řekl že se nechá ještě dlouho přemlouvat.
Mimochodem, jak věděla, že má Emily v telefonu (nebo tu postavu už známe? nejsem si jistá, je to dlouho)

2 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 10. února 2017 v 22:26 | Reagovat

[1]: Otec je otec... nechtělo se mi to asi rozepisovat... nwm, nepamatuju se, už je to nějaký ten čas :D
Ano, Emily známe, už tam byla :D a pokud možno si ji zapamatuj, bude celkem důležitá pro budoucí dění :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama