78. Nové pocity, nový lidé…

28. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



"… S nadcházejícími dny k nám příjdu deště a občasné bouřky způsobené horkem spojeným se sluncem, které se bude s mraky přetlačovat na obloze. A teď se přesuneme k počasí ve světě."
"Ta hlasatelka je taková… poetická. Myslím, že v televizi byli zoufalí a tak přijali první blondýnu s dostatečně velikýma přednostma, která prošla dveřmi." Jess seděl na gauči, neustále měl nějaké komentáře k programům, mezi nimiž překlikával. Já akorát dělala snídani Ricovi, který seděl za stolem, protíral si oči a následně se snažil zaostřit pohled na jídlo před sebou. Chvílemi to dokonce vypadalo, že v sedě usne a svalí se ze židle.
"Musím do školy, Marco pojede kolem poledne pro Jessicu. Tati! Jesse, vyzvedneš v cukrárně nějaké vdolečky pro Takahira? Přijede ho navštívit jeho matka a sám to nestíhá. Tati!! Rico, tyty ne. Mami brm, brm mimi." Prcek přikývl a nacpal si do pusy vločky s mlékem. Následně do kuchyně vpadl otec ještě si zapínal košili, kalhoty mu plandaly pod zadkem.
"Už jdeš? Takže zase nestíhám. Vyzvedne tě Nayin?" Křiknul za mnou, když jsem se hnala do chodby.
"Nayin je nezvěstná, půjdu pěšky. Mimochodem, půjčím si deštník, můj mi rozbil Jess, když se s Marcem v opilosti šermovali. Zatímco ty jsi dávno spal, oni slavili narození Kim. Fakt se těším, až to tomu dítěti budu jednou vyprávět." Sama pro sebe jsem si pokývala hlavou a otevřela dveře ven do toho nečasu.


Místo tělocviku jsme se všichni nahrnuli podle nového rozvrhu na tento týden do učebny profesora Montega, který na nás zjevně zapomněl a právě seděl za svým stolem s nohama na desce a pil si kávu, zatímco opravoval písemky.
"Moment, já vůbec nemám vymyšlené, co budeme dneska probírat. Asi chcete sedět na zemi, co?" Všichni už si automaticky brali polštáře, zatímco pár silných sportovců odnášelo stoly ke kraji třídy. Montego zatím přešel k zástupkyni ředitele, která šla těsně za námi, společně chvíli něco rozebírali, ale nikdo jim nevěnoval přehnanou pozornost. Až po chvíli se k nám obrátil, zatímco za ním kráčel kluk v našem věku s nakrátko střiženými hnědými vlasy a světle modrýma očima.
"Přátelé, klid prosím. Tohle je váš nový spolužák. Mohl by ses nám prosím představit?" Všichni jsme pohlédli na kluka, po jehož boku stál zlatý retrívr s dlouhou hebkou srstí.
"Kámo, tohohle psa má moje sestra. Nemohla otěhotnět, tak si ho s přítelem koupili na půl." Noah dloubl loktem do fotbalisty vedle sebe, oba se tomu strašně začali smát. Taro je sledoval s jedním zdviženým obočím, zatímco ho tajně sledovala Tess, kterou jsme zase pro změnu pozorovaly my s Rebecou. Jinak, Nayin opět nedošla.
"Jmenuji se Daniel Taylor, tohle je můj čtyřnohý přítel, který mi nahrazuje oči- Gabe. No, jsem slepý, ale nechci, abyste na mě kvůli tomu snad brali nějaké ohledy." Montego pokýval hlavou, bylo vidět, že se mu nový student zamlouvá a on měl jen málo těch, co mu padli do noty.
"A co třeba nějaké tvoje koníčky?" Ozvala se zvědavě Rebeca. Daniel obrátil tvář k místu, kde podle něj zhruba seděla. Chvíli byl potichu, jen se, řekla bych, šibalsky usmíval.
"No, tak jako obecně… Občas si přečtu knihu, občas shlédnu filmy. Miluju dojáky, ta scéna, kdy někdo umře, nebo se dva lidi políbí mě dokáže rozplakat." Ti co jeho vtip pochopili se začali smát, zbytek uznale pokyvoval hlavou.
"Taky čtu- sportovní časopisy!" Vykřikl fotbalista, jemuž předtím Noah sděloval tajemství své sestry. Kapitán fotbalistů se nejdřív rukou praštil do čela a následně paží přetáhl chytrolína po hlavě.
"Tak se uklidníme… Slečno Keylová posuňte se od Rebecy, aby si váš nový spolužák mohl sednout." S Rebecou jsme se od sebe odsunuli, Daniel pobídl mlasknutím Gabea, který ho dovedl na místo. Pomalu se snažil posadit, pomohla jsem mu složit slepeckou hůl, aby s ní náhodou někoho nepřetáhl a zároveň ho podepřela, aby se posadil.
"V pohodě? Sedí se ti pohodlně?" Zeptala jsem se. Opět byl chvíli zticha, zamyšlený. Mezitím už Montego začal debatu do níž se všichni aktivně zapojili, neboť to byla nejen příležitost svobodně projevit svůj názor před ostatními, ale navíc dnes bylo obzvláště zajímavé téma- hygiena. Daniel měl obličej natočený směrem ke mně, vypadal soustředěně.
"Děje se něco?" Zeptala jsem se opatrně tišším hlasem, abych nerušila Noaha, který se právě hádal se Silvií o šetření vodou v koupelně. Upřímně, myslím, že naše životy by byly barvité i bez skutečnosti, že si kapitán fotbalistů zpívá ve sprše, a bývá tam občas i půl hodiny, než přezpívá celé album jedné skupiny.
"Jsi to ty… Ta co do mě vrazila v nemocnici." Daniel se usmál, já si honem matně vybavovala, kdy jsem do koho v nemocnici narazila. Pak mi to došlo. Tenkrát, když jsme byli s Jaycem navštívit Dayli.
"Ale, jak jsi mě poznal, vždyť mě přece…" Nechtěla jsem to říkat, přišlo mi to vůči němu neuctivé připomínat mu jeho handicap.
"Nevidím? Klidně to řekni, nemusíš se bát, že bys to chytla taky. To mají jen ti vybraní." Uculil se, já jen s úsměvem zavrtěla hlavou a podívala se na Gabea, který ležel vedle svého pána s hlavou složenou na tlapkách a tiše si prohlížel všechny lidi kolem sebe.
"Takže, jak jsi mě poznal?"
"Podle hlasu. Víš, sice nemám oči, ale za to mám dobrý sluch a navíc výbornou paměť. Chceš slyšet Pythagorovu větu?" Nahnul se ke mně, jakoby to bylo důvěrné tajemství. Musela jsem se tomu zasmát, ale ne moc nahlas, jinak bych k nám strhla Montegovu pozornost. Ten právě vyslýchal Taroa, jak často se sprchuje a jestli si po toaletě myje ruce. Řekněte mi, kdo to snad nedělá? No jasně, pár lidí by se našlo, ale stejně mi to připadalo, jako zbytečná otázka.
"To je v pohodě." Odpověděla jsem a Gabea pohladila po hebké srsti. Zvedl ke mně hlavu, aby zkontroloval, kdo na něj šahá, pak si hlavu opět položil a zavřel oči.
"Ještě že tak, ne že bych si ji nepamatoval, ale víš jak to chodí. Mohl by to zaslechnout učitel matiky a už bych jel na nějakou olympiádu." Všimla jsem si Taroova pohledu, který směřoval na nás, především tedy na Daniela. Tvářil se neutrálně, ale přesto jsem z něj cítila, že je něco v nepořádku.
"Můžu se zeptat, proč se jmenuje tvůj přítel zrovna Gabe?"
"Je to zkratka jména Gabriel- po archandělovi Gabrielovi. Moje máma je nábožensky založená a neustále věří, že mi Bůh jednou vrátí zrak. Já jsem spíše realista, ale Gabe jako jméno se mi líbí." Pokrčil rameny. Zajímavé vysvětlení, tohle bych nečekala. Spíš, že je to jméno po nějakém zpěvákovi, nebo bubeníkovi z kapely, kterou jsem v životě neslyšela. Začalo zvonit, Montego nám dal přestávku mezi hodinami, abychom si odskočili, nezapomněl připomenout důležitou hygienu a když se po přestávce lidi vraceli do třídy, každý si musel povinně vzít vlhčený ubrousek a ještě jim na ruce stříkl dezinfekci. Čím nás náš učitel asi překvapí příště? A tak pokračovala další hodina zaměřená na bakterie, které jsou podle slov profesora Montega všude kolem nás…

Po celou cestu ze školy, kdy mi vítr rval z rukou deštník, který jako zábrana proti dešti vůbec nefungoval, jsem si nadávala za tenké tenisky, jež jsem si ráno tak hrdinně obula a v nichž se mi teď při každém kroku přelévala voda. No, kompletně celá mokrá, Nayin si vybrala opravdu perfektní dobu pro to, nejít do školy. Abych se přiznala a neznělo to jen jakože ji potřebuju kvůli odvozu a tím to hasne, měla jsem o ni strach. Dokonce jsem jí během polední přestávky zkoušela volat, ale nejspíš měla vypnutý mobil což u ní bylo hodně podezřelé a navíc to, že nepřišla dva dny po sobě do školy a nesháněla se po úkolech… Nayin by přišla do školy i kdyby měla mor a čtyřicítky horečky.
Ponořená do myšlenek jsem křečovitě svírala deštník a kráčela co nejrychleji ku domovu, přestože zachránit nějaké suché místo na mém těle, kam by protivný déšť nepronikl bylo zcela nemožné a hlavně marné.
Vedle mě zpomalilo auto, ale všimla jsem si toho až v momentě, kdy na mě zavolala jeho řidička.
"Hej, Way! Honem, nasedni!" Děkovně s úlevou jsem se podívala na Rebecu, která právě zavírala okýnko, aby dovnitř nepršelo. V rychlosti jsem se nasoukala do auta, pod sebe hodila kus igelitu, který ležel na zadní sedačce. K mému překvapení uvnitř seděla i Tess.
"Co ty tady děláš?" Zeptala jsem se zaraženě. Nemělo to vyznít jako urážka, ale Tess se otočila k oknu a mávla na mě gestem, abych se jí na nic neptala. Zvědavě jsem koukla na Rebecu do zpětného zrcátka.
"Taro ji chtěl hodit domů kvůli tomu dešti." Prozradila Rebeca, přitom se koutkem oka podívala na naši bloncku.
"No, tak proč sedíš v tomhle autě?" Nechápala jsem.
"Protože se začala blbě hihňat, pak si chtěla pohodit vlasy, ale rukou trefila Noaha do čela a ve finále našeho kapitána rugbystů zdvořile odmítla. Zakončila to rychlým zmizením." Cítila jsem, jak mi pomalu klesá brada. To snad ani není možné. Co by jí na tohle řekla Nayin? Jistě by měla dlouhý proslov, no na ten si bude muset Tess počkat, neboť její sestřenice nebyla k nalezení. Už nejednou mě napadlo kontaktovat policii, ale co kdyby jen ležela doma s horečkou?
"Chce se vám domů?" Zeptala se Rebeca. Já jen zakroutila hlavou, neboť mě doma čekal pěkný bordel a zmatek dospělých. Tess udělala stejné gesto, nejspíš se jí nechtělo za mámou, s níž si nerozuměla. Nikdy jsem její mámu nepotkala, ale podle Nayininých slov to byla zahořklá žena, které utekl manžel k alkoholu.
Rebeca se jen usmála a šlápla na plyn. Zastavila až před vysokým domem na konci jedné ze čtvrtí, které obývali bohatí lidé. Přemýšlela jsem, co všechno o Rebece Greenové vím… Její táta je ředitelem nemocnice v hlavním městě, máma je žena v domácnosti, dřív prý bývala soudkyně, jelikož vydělává její manžel dost- nemusí se starat. Kromě nich žije v tom obrovském domě ještě Rebečin mladší bratr, který je nejchytřejším klukem ve státě, hraje šachy, drtí svoje nepřátelé v olympiádách z chemie, matematiky a fyziky a pak má ještě staršího bratra, který je advokát no s nakonec je tu Rebeca… Tohle nechci komentovat.
"Půjčím ti nějaké svoje suché oblečení." Usmála se na mě a otevřela velké dvoukřídlové dveře do rozlehlé místnosti, která měla být Rebečiným pokojem. Naproti dveřím byl krb, před nímž na zemi ležela kůže z ledního medvěda- naštěstí umělá, jak nám později Rebeca prozradila- vedle ní stály dvě kožená křesla. Byl zde obrovský šatník, který zabíral jednu celou stěnu vedle dveří, z druhé strany vstupu pak menší skříň, ale ne o moc, na boty. Taky zde stálo několik figurín, jež byly oblečeny do nedodělaných šatů. Po zemi se válely papíry s návrhy módních střihů sukní, šatů a triček.
"Páni, to jsi dělala ty?" Tess přešla k proužkované modro bílé kolové sukni.
"No, vlastně všechno co nosím na sobě jsem si sama ušila. Boty si samozřejmě kupuju." Rebeca odložila kabelku na křeslo a začala sbírat papíry ze země. Následně přešla k šatníku a vybrala z něj dlouhé černé tričko s modrým nápisem, k tomu černé legíny a ve finále z botníku kotníkové boty na šněrování v azurově modré barvě s malými černými kočičkami, všechno mi to podala a ukázala směrem k otevřeným dveřím naproti nám.
"Tam mám ložnici, můžeš se tam přesléct, tohle oblečení ti věnuji, já ho nenosím a tobě bude určitě slušet." Šla jsem se převléknout, zatímco ty dvě se usadily u krbu.
"Takže, tobě se líbí Taro…" Nadhodila akorát Rebeca, když jsem přišla zpět. Posadila jsem se naproti Tess do křesla, naše hostitelka seděla na medvědí kůži před krbem.
"Asi nejspíš. Má takový temný pohled," čekala jsem, jak začne Taroa přirovnávat k nějaké bytosti z jejích knih, "A taky sexy tělo." Schovala tvář za chlupatý polštář, aby ani jedna z nás nemohla vidět její rudnoucí tváře. Rebeca se začala culit, já se jen usmívala.
"No a co ty? Je někdo, kdo se ti líbí?" Bloncka se snažila změnit téma, když se podívala na mě.
"No, vlastně jeden by tu byl." Přiznala jsem se. Ani nevím proč, to rande bylo fajn, ale já si nějak nepřipouštěla, že by se mi Nicholas líbil. Jenže teď to bylo nejspíš všechno jinak. Nerozumím sama sobě…
"Kdo, povídej, přeháněj!" Rebeca nedočkavostí poskakovala.
"Známe ho?"
"Neřešily jsme náhodou Tess? Musíš se začít trochu snažit, pozvi ho na rande." Navrhla jsem a mávla u toho ledabyle rukou. Tess na mě vyvalila oči , málem vstala z křesla, Rebeca vesele zatleskala.
"Ano, ano! Pozvi ho hned!" Rebeca se zvedla a rozeběhla se ke svému šatníku, odkud vytáhla krásné šaty, následně svetřík a ze druhé skříně ještě hezčí boty.
"Chcete se mě zbavit, že ano?" Tess se na nás dívala s jedním zdviženým obočím.
"Ne, jen chceme udělat správnou věc." Sledovala jsem, jak Rebeca s jedním zavřeným okem z dálky přiměřuje šaty k Tess, následně nespokojeně zavrtěla hlavou a sundala z figuríny sukni, kterou předtím Tess se špatně skrytým zaujetím obdivovala. K tomu vzala černé tílko a černé baleríny s mašličkou.
"Jo, tohle bude dokonalé. Nalíčíme tě, učešeme, sundáme tohle." Rebeca sebrala Tess brýle, netušíc nic o její slepotě bez nich, takže zatímco ji Rebeca neuvěřitelnou rychlostí navlékala do oblečení a líčila, ona kolem sebe tápala rukama do prázdna, nevěděla, co se s ní děje a jak se nám doslova mění před očima.
Když měla slečna módní návrhářka hotovo, spokojeně pokývala hlavou a změřila si slepou Tess od hlavy k patě.
"Ukaž…" nasadila jsem jí brýle, které tolik chyběli, "Je to lepší že?" Navedla jsem ji před velké zrcadlo, aby se na sebe podívala. Nevěřícně zírala na svůj odraz, rukama jemně přejížděla po látce sukně, následně přiblížila ruce k účesu na hlavě- Rebeca jí spletla vlasy do drdolu- ale nedotkla se jich úplně. Myslím, že tu osobu naproti nepoznávala a ani já, kdybych ji potkala někde na ulici, bych nevěděla, že proti mně jde dřív blonďatá knihomolka. Položila jsem jí ruku na rameno a jen se usmála.
"Teď je z tebe taková novodobá Bell… teď už jen jít a zkrotit to zvíře s ledově modrýma očima a sexy tělem."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 19:37 | Reagovat

Ale vždyť má Taro deprese xD
Ten by na ženský ani neměl mít pomyšlení xD

2 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 10. února 2017 v 22:29 | Reagovat

[1]: nemá úplně deprese... vždyť on si to chudák po tom všem zaslouží.... nějaké to povyražení, nech ho být jo? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama