79. Musíme začít jednat!

31. srpna 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



Seděl u okna a snažil se zahlédnout hvězdy, které neustále zakrývaly putující mraky. Většina basketbalistů už dávno spala, trenérova cvičení jim dávala pěkně zabrat. Nechával je skákat po lese přes nejrůznější překážky s až třemi pingpongovými míčky mezi stehny, které musely celou dobu udržet, jinak začínali trasu odznívá. Mohlo to vypadat jako buzerace- ona to taky tak částečně byla- a mohlo se zdát, že trenér si svoje povedené výmysly užívá- což byla taky pravda- ale on stále věřil, že až to skončí, přinese jim to nějaký užitek.
V tichosti se sebral a s mobilem odešel na chodbu, aby se vyškrábal na střechu a zkontroloval zprávy. Procházel co nejtišeji chodbami, snažil se dávat pozor, jestli ho někdo neuvidí, nebo jestli někdo nezaznamenal, že opustil pokoj. Tím by bylo jeho tajné, signálem zalité místo, prozrazeno a už by neměl ani trochu klidu. Všichni si za ním chodili stěžovat, jak je bolí každý sval v těle, jak potřebují urgentně zavolat domů, svým přítelkyním, podívat se na internet, co nového se děje v civilizaci… Začínal z toho mít hlavu jako nafukovací míč. Do toho všeho mu neustále kladl trenér na srdce, aby si svůj tým jako kapitán uklidnil.
"Waltere? Kam máš namířeno?" Zarazil se v půlce kroku, když za sebou zaslechl rázný hlas. Takže to nepůjde bez povšimnutí, musí se z toho pokusit teď vymluvit.
"To si nesmíme v noci ani odskočit?" Typická výmluva, nemohlo by být nic jednoduššího.
"Nekecej, vím že ti kuchařka řekla, kde je tu signál. Nemusel jsem ji složitě přemlouvat, aby mi to řekla. Stačilo jí pohrozit." Nasucho polkl. Jakým utrpením asi musela ta žena, kvůli jeho potřebě napsat pár zpráv, projít…? Bude se jí muset omluvit a jakmile dorazí zpátky domů, pošle jí pár matčiných parfémů.
"Chci si jít jen přečíst zprávy." Neměl sílu se s trenérem hádat, nestálo to za to, musel by nadcházející den uběhnout dvakrát tolik.
"No, ale já ti to nedovolím. Máš snad přítelkyni? Kdo je to? S Marwelovou ses přece rozešel." Nepřekvapovala ho trenérova znalost vztahů ve škole. Měl kabinet hned vedle chlapeckých šaten, takže slyšel o čem si povídají.
"Proč bych se vám měl s tímhle svěřovat?" Nechápavě zakroutil hlavou a chystal se odejít, ale profesor mu sebral rychlým pohybem mobil a schoval si ho do kapsy.
"Tohle, zůstane do konce soustředění u mě, jasné? Ale abych nebyl úplný nelida, dám ti radu. Podívej se z okna, co tam vidíš?" S otráveným výrazem vyhlédl z okna. Měsíc právě vykoukl zpoza posledního mraku, jenž se snažil dohonit ty ostatní.
"Oblohu…" Odpověděl jednoduše.
"Ano… Pokud ta tvoje není momentálně někde v Asii, či co já vím kde a není tam právě den, tak se dívá na stejnou oblohu jako ty, vidí ty samé hvězdy, ten stejný měsíc. Nejste si zase tak vzdálení, jak by se mohlo zdát." Zamával nezaujatě rukou a odešel i s jeho mobilem. Nechal tam kapitána basketbalistů stát s pohledem upřeným na měsíc.
"Má pravdu… Už jenom dva dny."

Nayin přišla na dvě hodiny do školy, ještě ke všemu na výtvarku, jenž byla před polední přestávkou. Nikdo ji skoro nepoznal. Měla na očích brýle, byla oblečená do roztrhaných dřín, které měla dokonale špinavé od bláta, trávy… No prostě vypadala, jakoby se do školy spíše plazila, než dojela. K tomu šedé vytahané tílko s fleky, což vzbuzovalo dojem, že nad ním někdo hodně důkladně posvačil a na něm černou mikinu s roztrhanými rukávy. Vlasy jí pomalu trčely na všechny strany a páchla neidentifikovatelně. Prošla chodbou jakoby nic, kolem všech, kteří ji nepoznali, vlezla do třídy, zatímco se za ní ještě čtyři metry táhl onen smrad, posadila se do lavice, vyhodila nohy na desku stolu- na nohou staré boty, v nichž chodívala běhat, celé od bahna. Učitelka výtvarné výchovy si dokonce myslela, že je to nová studentka. Nayin s nikým neprohodila jediné slovo, celou dobu nic nedělala, jen měla sluchátka v uších a pokyvovala hlavou nejspíše do rytmu. Když jsem se pak za ní o polední přestávce vydala, zatímco mířila ven ze školy, ani se ke mně neotočila, vyšla prostě ven, nasedla do oprýskané černé dodávky a ta s ní odjela z parkoviště. Stačila jsem si všimnout poznávací značky, kterou jsem si ihned zapsala a taky řidiče, jenž se až nápadně podobal Jayceovi, jenže mohl být o takových 10 let mladší.
Rozhodla jsem se jednat, protože moje kamarádka nikdy nechodila do školy jako pobuda a už vůbec by nenasedla do cizí dodávky, když měla svoje auto, navíc v době, kdy měla vyučování.
Procházela jsem chodbou ponořená do myšlenek, nevšímala si lidí kolem, jejich pohledů, pozdravů, na něž jsem nezaujatě, spíše z principu odpovídala.
"Ahoj, Way. Jak se máš?" Vedle mojí skříňky stál opřený Lucason. Usmíval se nevinně, ale právě to mi nahánělo husí kůži. Tenhle kluk je typ člověka, co se může tvářit sebevíc nenápadně a mile, ovšem ve skutečnosti z něj je cítit něco zlého. Ano, vím, že jsem to začala vnímat až po slovech Nicholase, ale na tom teď nesejde. Lucason byl v této chvíli poslední s kým jsem se chtěla dát do řeči. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nejde někdo, kdo by mi pomohl se vyhnout povinnosti s bratrem Lindy prohodit několik vět. Nikdo nebyl v dohledu.
"No, já…"
"Tady jsi, zrovna jsem tě hledala, Way. Musíš rychle se mnou, neuvěříš co se stalo… Oh, ahoj Lucasone… Tak pojď!" Odnikud se objevila Rebeca, popadla mě za zápěstí a táhla směrem k tělocvičně. Byla jsem jí tolik vděčná a zároveň tolik vyděšená jejím náhlým zhmotněním se z ničeho. Vždyť jsem se rozhlížela kolem a nikde nebyla, tak jak?! Zastavila se až u bočního východu ze školy, který byl vedle chodby vedoucí do šaten.
"Vím jaký Lucason je… Možná se tváří jako miláček, ale ve skutečnosti-" Zarazila jsem ji a jen pokývala hlavou.
"Díky, Rebeco. Musím teď někomu pomoct… Někomu, kdo celou dobu pomáhal mě." Jen přikývla. Otevřela mi dveře a když jsem se hnala ze školního pozemku, dlouho se za mnou dívala.
Takže běh, přes park, abych to měla kratší, pak kousek podél hlavní silnice, nakonec dlouhou ulicí až k velkému domu. Jen jsem doufala, že bude někdo doma. V tašce nejen učebnice, ale i kameru, kterou jsem si ráno vzala z domu. Pokud Nayin prochází nějakou změnou své módní a zároveň životní cesty, musím to zaznamenat. Přestože se mi ta její změna ani trochu nelíbila.
Zvonek jsem zmáčkla celkem dvakrát, než se ve dveřích objevil majitel domu. Nechápavě si mě změřil pohledem, avšak bezeslova mě pustil dál, neboť viděl, jak jsem zadýchaná z běhu, neschopná ze sebe vydat jediné slovo. Málem jsem se složila, nebylo k tomu daleko.
"Nayin tu bohužel není, Way… Vlastně se tu neukázala od neděle." Začal po chvíli, když jsme se usadili v kuchyni.
"O ní chci právě mluvit. Do školy taky nechodí, dneska sice přišla na dvě hodiny, ale vypadala příšerně, páchla, byla neupravená a hned po těch dvou hodinách zmizela. Nasedla do černé dodávky, která měla tuto poznávací značku…" Podala jsem mu kousek papírku, co jsem ve spěchu vytrhla ze sešitu a načmárala na něj čísla. Jayce si je chvíli prohlížel, vypadal, že ho zpráva o Nayininém chování rozhodila a to ji ani neviděl osobně, ten by se teprve divil.
"Zajímavé bylo, že ten řidič dodávky… On… Budeš se mi asi smát," zvědavě na mě pohlédl a bezeslova mi pokynul rukou, abych pokračovala, "No, vypadal jako ty, jen mladší, ale nejspíš se mi to jen zdálo." Jayce si prohrábl rukou vlasy, vypadal zmoženě, bylo mi jasné, že má o Nayin stejnou starost jako já, ne-li větší.
"Ne, nic se ti nezdálo. Nejspíš, tedy stoprocentně jsi zahlédla mého mladšího bratra. Celým jménem Chase Anthony Reed. Je mu 19 a je to dokonalý příklad mě, když jsem byl v jeho věku. Delikvent, co si užívá života, aniž by bral ohledy na všechny a na všechno. Alkohol je jako jeho matka a drogy vlastní bratr, neboť mě za sourozence nikdy moc nepovažoval. Vypadáme sice stejně, ale nikdy jsme si nerozuměli. Chase… On… Je jiný. Libuje si v ničení lidského charakteru, experimentuje s lidským chováním, sleduje co dělá jeho vliv s lidmi. Na první pohled bys to do něj neřekla, skoro okamžitě si danou osobu podmaní, okouzlí ji a ta už se pak jen těžko dostává z jeho spárů.
Dřív jsem s ním žil. Otec od nás odešel, když se narodil, žili jsme jen s matkou, jenže ta zemřela, když mu bylo 6…" O Jayceově rodině jsem nikdy neslyšela, nesvěřoval se, což mi k jeho povaze sedělo. Nemyslím si, že se se svou minulostí rád někomu vychvaluje.
"Zůstali jste jen sami dva a ty ses o něj staral." Hádala jsem s jistotou. Seděli jsme mezitím v kuchyni. Ve dřezu měl pár neumytých hrnků, jinak tu bylo čisto. Jayce přešel ke skříňce a připravil dva hrnky, do jednoho si pro sebe udělal kakao a do druhého mi na prosbu připravil kafe.
"Jen po jistou dobu. Když jsem odešel studovat, zůstal Chase tady, u jedné starší ženy, kamarádky naší matky. Ta na něj však neměla skoro čas a tak se svezl s partou špatných lidí a od té doby je takový jaký je. Momentálně je stejně starý jako Nayin, takže není divu, že na ni má takový vliv."
"Jayci… Pověz mi, co ty vlastně cítíš k Nayin?" podepřela jsem si hlavu, druhou rukou míchala kávu v hrnku, aby nebyla tak horká. Jayce, jakoby se najednou uvolnil, spadlo z něj nějaké břímě, pohled upřel zasněně před sebe a na kratičký okamžik se usmál. Nevěděl, že ho celou tu dobu tajně natáčím, kamerou, ve své tašce.
"Jsou to už dva roky, kdy se můj pohled na ni, jako na malou holku změnil. Vyrostla z ní krásná dívka plná sebevědomí a já se za tu dobu stal zbabělcem, co neustále drží mobil u ucha a není schopen projevit ani kousek citu." Tiše jsem na něj zírala a snažila se to srovnat. To jako mělo znamenat, že ji miluje? A navíc dva roky? Ale to jí přece, pokud počítám, bylo 16 a jemu 26. To jako čekal, až to nebude trestné a lidi ho nebudou mít za pedofila? I když to by teoreticky nebyl, to by Nayin muselo být míň než 16… Ne, říkal, že je zbabělec, takže tohle tajnůstkářství se může táhnout stejně jako Nayinin momentální smrad ještě dlouho, pokud k tomu nějak nepřistoupím… Pomohla mi už tolikrát, je čas splatit dluhy.
"Jsi idiot?" Vyhrkla jsem bez přemýšlení, ale koneckonců, nic lepšího bych mu na to stejně asi říct nemohla. Málem rozbryndal kakao, jak se leknul.
"Cože?" Nechápavě na mě zamrkal.
"Proč jsi jí nic neřekl? To, že teď běhá někde venku špinavá jak prase a svým odérem od sebe zaručeně odhání hmyz, je nejspíš jeden z důsledků toho, jak si jí nevšímáš, mluvíš do mobilu, soustředíš se jen na práci." Jayce si prsty promnul kořen nosu, byl unavený, až se mi z něj chtělo zívnout.
"Jaký by měla Nayin život s chlápkem, který je o celých 9 let starší než ona? Tohle bych jí nemohl udělat. Navíc, kdyby mě odmítla, už by to mezi námi nikdy nebylo tak jako dřív…"
"A tobě to teď, tak jak to momentálně je, vyhovuje? Tohle ti připadá normální? Jayci, ona je tam někde venku s tvým bratrem, nejspíš napůl otrávená alkoholem, ve špinavých potrhaných hadrách od bahna a já nevím čeho. Vypadá jakoby ji zakopali a po třech dnech vytáhli, tohle ti připadá normální? Přestaň tu sebe a své city litovat, na to budeš mít času dost. Možná, že ty to nevidíš, ale ona tě potřebuje." Jayce na mě tiše hleděl, neschopen slova.
"Jenže, já nevím, kde ji hledat." Odpověděl po chvíli tišším hlasem.
"Dobře, počkáme až se vrátí domů. Ty vyhodíš svůj mobil oknem, žádné hovory, sms, emaily, nic! Budeš se jí věnovat, ukážeš jí, že ty dny, kdy tu nebyla, byly ty nejhorší ve tvém životě, protože já pevně věřím, že tomu tak skutečně je. A pak se jí přiznáš, že ji… máš víc než rád, že ji nechceš ztratit, jasné?" Krátce přikývl, ještě aby nerozuměl, co po něm chci.
"Celou tu dobu jsem potřeboval někoho, aby mi řekl, co mám udělat? Potřeboval jsem popostrčit?"
"To je v pohodě, jsi bohatý, tak sis jednoduše pořídil delší vedení. Ty bys na to časem přišel, jenže já mám o Nayin strach a tak jsem se rozhodla jednat, dokud ještě můžu." Jedním stisknutím batohu jsem zastavila kameru a následně batoh zavřela.
"Díky, Way. Jsem rád, že má Nayin takovou kamarádku…"
"Ještě něco, ona si myslí, že máš nějakou přítelkyni, či co. Že spolu dovádíte po nocích v hotelech. Víš jak to myslím…"
"Kde na tohle přišla?" Jayce nevěřícně zíral. Pohlédla jsem na okno, kde stála růže v květináči. Tuto růži dal Jayce Nayin před rokem, všimla jsem si, že na parapetu vedle květináče, v němž růže rostla, se povalují suché lístky a některé stále opadávaly. Růže umírala, stejně jako umíral vztah dvou lidí. A v momentě, kdy spadne poslední list, už se věci nebudou dát vzít zpět…
"Musíš dokázat opak."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama