Emotivita

2. srpna 2016 v 22:44 | Batia Katsuo... |  Zvuk srdce, které nebije...


Když člověku berou krev, musí sedět v klidu, jehlu má zapíchnutou v ruce a například doktor Gaude, který má v hlase nejvíc lítosti z celého oddělení, doporučuje myslet na pěkné věci.
Při pohledu na plakát s Dalajlámou, co mu visí nad stolem a kolem nějž jsou obrázky od dětí, by to ani jinak nešlo, jenže mě trápí neúspěšnost tvé léčby, tudíž nemůžu jeho požadavku na pozitivní myšlení vyhovět.
"Chemoterapie prý nezabírají. Co bude dál?" Obracím se na něj s otázkou, jenž tíží srdce i mysl. Soucitný pohled-bez něj by to nebylo ono...
"Ledviny jsou na tom zle, vypadá to že brzy odejdou. Takže..."
"Potřebuje operaci. Já půjdu na operaci, vezmou mi ledvinu." Přikyvuje. Je pyšný, jak mě to naučil, připravil na tuto zprávu, abych ji brala s klidem. Navenek možná ano, ale uvnitř se začíná vše svírat. Cítím, jak se mi zvýšil tep, to by asi při odběru krve být nemělo... Motá se mi hlava, kdybych neseděla, už nejspíš ležím na podlaze.
"Sestřičko, otevřete okno."Umí tenhle chlap i jinou frázi?
Otevírají se dveře, dovnitř vchází zdravotní bratr s Gabberem.
"Doktore Gaude!! Co mám podle vás asi tak dělat s tímhle zablešeným psem?!" Kdyby nebyl černý, tak je nejspíš rudý vzteky. Gabber se rozbíhá ke mně, najednou cítím klid.
"To jsou blechy psí Larry, ty na lidi nejdou. Odveď ho prosím do pokoje 235."
"Gabbere, běž za Taylerem." Naposled mi očichá ruku, než ho pan sestra odvede pryč.
Krev teče tak strááááášššněěěě pooomaaaaluuu.... Kap... kap... Kap... Cítím, jak se mi zavírají oči a i když nechci rudé kapky proudící hadičkou mě uspí.

Zdálo se mi o svatbě a květinách, krvi a hadičkách, Gabberovi a Ivy, Taylerovi a Kimmy, tobě a... Tobě. Ležel jsi v bílé rakvi, na sobě černý oblek, ruce položené na břiše. Vypadal jsi, jakobys jenom usnul, nic tě netížilo, měl jsi vlasy.
Já stála nad tebou s dírou v těle po odebrané ledvině, injekcí zapíchlou v ruce, v druhé jsem držela sáček s vlastní krví. Za mnou pak květiny a svatba, Tayler s Kimmy v krásném tanci, vedle nich pak Ivy s Gabberem. Symbolika snu...? Tak tu radši znát nechci...

Ještě chvíli po probuzení jsme se s doktorem topili v číslech. Počítání šancí na přežití je složitá matika. Nakonec to dopočítal Gaude, nejspíš bych nedokázala vidět to osudné číslo. Snažil se mě ještě před odchodem uklidnit, že toto číslo není konečné. Může se zvětšit, ale- nad touhle částí projevil obzvlášť velkou lítost- bohužel také zmenšit. Došlo mi, proč matematiku nesnáším. Odčítání mi nikdy nešlo a teď abych odčítala dny do tvého konce.
Po cestě k pokoji ale počítám... drobné v kapse, abych si koupila to hnusné kafe z automatu. Peníze se převalují v ruce, jako kamínky v moři při odlivu a přílivu. Pět, šest a dva je osm, ještě dvanáct. Tu mám šest a tady čtyři... Chybí 2, jenže ty ne a ne najít. Kdybych je vzala z peněž co mám v druhé kapse, nedostanem se s Gabberem domů.
Takže stojím před tím strojem, co na mě modře bliká a hledám něco levnějšího.
No na citrónový čaj opravdu chuť nemám. Nic a ke mě právě směřuje nějaká sestra. Raději schovávám peníze do kapsy a jdu na pokoj.

Chvíli stojím za dveřmi, poslouchám šťastný smích, občas veselé vyštěknutí. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomuješ, že tvoje tělo to pomalu vzdává. Je to jakobychom spolu běželi dlouhý maraton, já měla vodu a dávala ti pít, jenže co až voda dojde? Žízeň budeme mít oba, najdem studnu ve které bude ale vody jen pro jednoho. Kdo z nás se napije?
Víš, co je na tom všem nejhorší? Že ti všichni lžou. Neřekli ti, kolik krve jsem ti už dala, o kolik litrů jsem přišla. Věděli, že bys to zatrhnul a proto vznikla tichá dohoda mezi mnou a doktory o tom, že přiznáme jen část pravdy. Žiješ v blažené nevědomosti, jak ty se máš...
Na druhou stranu by stačilo pozorněji sledovat. Všechno by to prasklo a mé svědomí by bylo hned klidnější. Kdybys na to přišel, nebo se mě jen čistě náhodou zeptal, nic bych nepopřela. Nemůžu ti to říct, avšak v momentě, kdy si vše uvědomíš, přestává ona dohoda platit. Jenže, hádej co... I tak nepřestanu. I kdybych ti měla dát poslední kapku. Takže tím pádem je vše jasné. Voda ve studni je tvoje.
Vcházím do pokoje se smíšenými pocity. Všichni sedíte na jedné posteli, včetně Gabbera a s Tayem se smějete.
"Už jsem si myslel, že ti utekl a čirou náhodou našel cestu sem." Tayler drbe Gabbera za uchem.
"To ti tak chybím, že beze mě nemůžeš vydržet ani den?" Ptáš se se šibalským úsměvem. Takže ti to zase neřekli. Neznáš pravý důvod mojí přítomnosti.
"Ivy nemohla, tak jsem ho protentokrát vzala sebou. Mohl bys prosím napsat Kim, že na ty šaty s ní zajdu zítra odpoledne? Nechala jsem doma mobil." Zvědavě na nás zíráš, z jednoho na toho druhého.
"Jaké šaty?" Takže i tohle je pro tebe zatím překvapení. A co na to tvůj bratr? Provinile si kouše spodní ret a přemýšlí, jak zachránit situaci. No tak, Taylere, dělej. Řekni mu to! Dřív nebo později budeš muset s pravdou ven. Radím ti dřív, sám víš, že už nemáš moc času...
"Já a Kimmy se budeme brát." A teď reakce- tvůj výraz se z překvapeného velmi rychle změnil na nautrální.
"Hádám, že ses mi s tím dnes, kdyby to Tami nenadhodila, nemínil svěřit. Vlastně ani zítra a po zítří..."
"Chtěl jsem ti to říct, jen jsem..." Tay nenachází slova a ty se díváš do bílé zdi před sebou.
"Jen jsi čekal jestli se toho dožiju co?! Jasně, počkáme, co kdyby se náhodou tomu mrzákovi přitížilo, přece nám nebude kazit zábavu! A nejlepší by bylo, kdyby chcípl co nejdřív, ať si můžeme pohřeb spojit se svatbou, budeme mu vesele tančit nad hrobem a svatební kytici hodíme do díry, taková skvělá ironie, vzhledem k tomu, že on už si nikdy nikoho nevezme! Řekneme si svoje ano, zatímco budeme předstírat, jak jsme ho měli rádi a jak je nám líto, že zdechnul. Fakt díky, že takhle šetříte moje city!! Ještě nějaké tajnosti?!!" S každým slovem to bylo jako hluboké bodnutí nožem do zad a zároveň do srdce, do očí se mi tlačily hořké slzy. Tohle nejsi ty. Ne, ty bys tohle nikdy neřekl. A přesto ta slova vychází z tvých úst, zní tvým hlasem...
Říká se, že nemoc člověka mění. Proč se to děje?
Tay je naštvaný, bez jediného slova bere bundu a odchází.
"Prosím..." Snažím se o smířlivý tón, ale ty nereaguješ, jen přidáváš morfium do své krve. Ptám se sama sebe- jak tohle pomůže?
"Odejdi..." Gabber už dávno stojí po mém boku a jen sleduje jak mi po tvářích stékají slzy. Já... Přestože vím, že jsi to tak nemyslel, nemůžu... Je mi to líto, je mi líto, že tohle nedokážu zachráni svojí krví. Že tě to všechno trápí a proto pak říkáš věci, na něž bys nikdy ani nepomyslel.
Zavírám za sebou dveře, nechávám tě samotného, no stejně ještě slyším tiché vzlyky. Neboj se, já ti to odpustím...

Tay sedí v malém parku, v očích se mu lesknou slzy, čemuž se nelze divit. Chtěl tě mít svým svědkem, jenže ty sis to prostě přebral jinak.
"On to tak nemyslel..." Sedám si vedle a bez dalších slov si opírám hlavu zatíženou starostmi a smutkem o jeho rameno.
"Já vím, no stejně mě to mrzí." Víc slov už mezi námi nepadlo. Seděli jsme tam v tichosti, každý ve svých myšlenkách, zahleděni do prostoru, do prázdnoty, co se pomalu rozprostírala kolem nás jako neproniknutelný černý mrak, z něhož se bude špatně hledat cesta ven.
Pak mě ještě hodil na nádraží a doprovodil až k vlaku. Podle mě chtěl mít jistotu, že až se vrátí, budeš pod dávkou morfia spát. Mlčky jsme se na sebe dívali přes zavřené okno.
Ti, co se rodí ve stejný den, stejnou hodinu a ze stejné dělohy, nepotřebují slova. Vím na co myslel a on zase věděl, co chci říct. Přesto nás dělila propast nejistoty a bolesti, kterou mezi námi kopala tvá nemoc. Stačí šlápnout vedle, kameny se rozdrolí a my spadneme dolů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama