Faktory

16. srpna 2016 v 20:07 | Batia Katsuo... |  Zvuk srdce, které nebije...



"Tami, proč jste tady? Od našeho posledního sezení uběhly už dlouhé měsíce. Co se stalo?" Chvíli mlčky pozoruju strop, pak obraz na stěně s nechutným bílým psem, jenž má chlupy delší než rozum, rukou zatím přejíždím po stejně nechutné pohovce s hnusným potahem, jako od babičky, na níž v rámci "léčby" ležím. Následně obracím hlavu k ženě ve středních letech, kterou jsem začala navštěvovat a otravovat se svými problémy poté, co tě diagnostikovali.
Proč jsem tady... No asi aby ta blbá kráva měla vůbec z čeho platit nájem, jelikož k ní skoro nikdo nechodí, ale zase si nemůžu stěžovat, že by mi občasná návštěva u ní a předepsané prášky na nervy nepomohly.
No a co se stalo...? Vidí, že váhám s odpovědí, proto pokračuje klidným hlasem.
"Řekněte mi to, musíte to ze sebe dostat." Polykám slova, prázdní schránky, stejně jako ta v mojí hlavě.
No tak mluv! Je v popisu její práce, aby poslouchala blázny, když teda platíme. Přece to nebudou peníze vyhozené oknem.
Příště se budu zpovídat Gabberovi, budu tak mít jistotu, že platba v psích sucharech mě finančně nezruinuje. Tedy alespoň ne tak rychle.
"On... umírá." To jsem to teda vzala hopem. Všechny svoje problémy shrnout do dvou slov. Bravo! A teď ať se hvězda předvede, co z toho vyčaruje, jaký typ prášků předepíše.
Pořád to mám před očima. Tvůj obličej, naštvaný tón hlasu mi duní v hlavě, jakoby moje mozkové buňky rozpoutaly samy proti sobě třetí světovou válku a jejich rány z děl se odrážely od stěn lebky, tvá slova co bodají do srdce i duše.
"Ano, já vím." Tohle slyším od doktora poprvé, dá-li se ta ženská považovat za doktora. Úplně si představuju, jak po ní za tu odpověď střílím konfety. Kdo ví, jestli by v ten moment měla ten svůj přechytřelý výraz, co mě tak neskutečně sere...
"Chemoterapie nezabírají, jeho tělo to vzdává a navíc..." Z hrdla se derou vzlyky, hledají cestu ven, aby vypustily všechny potlačované emoce. Nemůžu mluvit, už ne. Ona v naprostém klidu vytahuje kapesník. Nevím jestli jsem jí za něj vděčná. Spíš teď lituju, že jsem sem vůbec šla, ale zas, když si to tak vezmu, kdo jiný by mi předepsal prášky?
"Tady, to je na zklidnění." První pilulka... A po ní pak mírná úleva, svět kolem je hned chemičtější.
Pak následuje dlouhý monolog zaměřený na smíření s realitou. Takový, co jsem ho slyšela už minimálně stokrát a to nejen od ní. Jedna věta je však jiná. Donutí soustředit se na slova, začít poslouchat. Doktorka hovoří o nějakém přání, nenaplněné touze, neuskutečněném snu. Tiše sleduju její pohybující se rty, z nichž vychází slovo ne tak úplně marného rázu. Přinutí mě to přemýšlet a uvažuju nad tím ještě cestou domů, když procházím parkem. Tak hluboko ponořená ve své mysli, kde je neskutečný bordel, jakoby se v pokoji otevřely všechny skříně, všechny zásuvky a věci začaly hromadně létat z jednoho koutu do druhého, ani si nevšimnu mladíka, jež kráčí doptorivky... Náraz. Kabelka letí vzduchem. Papíry se sypou k zemi, každý na jiné místo. S omluvou je rychle sbírám a ještě rychleji, i přes volání toho kluka, nebo spíš muže, mizím pryč. Dnes už se nechci nikam vracet...

Byla zima. Na zemi po níž jsme kráčeli, padal první sníh. Tehdy jsem si poprvé všimla, že jsi stejně bledý jako vločky tančící ve větru. A pak už to postupovali jako zlý sen. Symptom za symptomem. Začal jsi dost rapidně hubnout, neustále jsi byl unavený, teploty, bolesti a pak modřiny pro něž nebylo vysvětlení... Pacienti tvrdí, že to nic není, no tys nebyl jiný. Určil sis chřipku, hodlal to za dva dny vyležet s horkým čajem a pak v klidu žít dál. Jenže přišel Calleb a i přestože ses snažil vzdorovat, donutil tě jít k doktorovi. Pamatuju si, jak ti dělali testy, já zatím čekala před ordinací. Když jsme se tehdy vraceli na hlavní nádraží, abychom stihli vlak, požádal jsi mě, abych zašla pro výsledky testů místo tebe.
Prvně jsem ve tvých očích zahlédla strach. Bylo mi jasné, že od toho okamžiku to už ani ty nepovažuješ za blbou chřipku. To jsme ale ještě ani jeden netušili, jak moc se žití změní v přežívání a to pro nás oba.
O pár dní později volali z ordinace. Sedla jsem na první vlak plná nervozity, žaludek sevřený strachem a v hlavě slova chabé útěchy. To bude dobrý, určitě to není nic vážného...
Za každou myšlenkou byla spousta přemáhání, abych se psychicky nezhroutila ještě než ty výsledky vůbec uvidím.
Když jsem šla chodbou k ordinaci a míjela nástěnky s letáky o darování vajíček, plakáty o klíšťové encefalitidě a modré brožury o rakovině, stejně by mě ani ve snu nenapadlo, že mě čeká ta nejhorší zpráva.
Doktorka měla předemnou v čekárně ještě tři lidi, takže jsem jen tiše seděla, tašku si tiskla k sobě a zarytě sledovala tečky na linoleu pod nohama.
Po půl hodině vykoukla sestra a tichým kývnutím mě pozvala dál. Všude kolem ten hnusný pach sterilizace, nikdy jsem nepochopila, jak v tom ty dvě, vlastně všichni v budově nemocnice mohli celé dny vydržet.
Doktorka nabídla křeslo- moc dobře věděla proč a začala sypat sůl do otevřené rány, zbavovat mě jistoty a všech nadějí.
Zezačátku hovořila v termínech, lékařské pojmy znějící jako zaříkadla staré čarodějnice, odrážející se od stěn, ulpívající na stříbrných nástrojích s nimiž se hrabe v lidech. Jenže pak si ježibaba všimla mého zmateného výrazu a převedla slova do překladače pro laickou společnost. Čím víc jich bylo, tím větší byla chuť zařvat DOST! až by jí odletěly ty brýle, přes které na mě tak chladně a přísně hleděla. Ta ženská se musela narodit bez emocí! Vždyť i sestře se leskly slzy v očích a řekla bych, že důvodem nebylo citové rozpoložení, ani fakt, že když ti dělala testy, culila se jako blbá.
Chudinka netušící...
"Tady, do čtvrtého patra za doktorem Gaudem. On vám řekne víc." Kromě toho, že mi podala výsledky testů a tvoji zdravotní kartu to bylo vlastně vše. Neřekla ani mrzí mě to, ani nashle. Sestra mi pak ještě se soucitem prozradila, že tento den už Gaude neordinuje, tvářila se u toho jako boží umučení, ani Kristus neměl ve tváři takový výraz, když ho přibíjeli na kříž, já si zatím neschopna slova oblékala kabát.
Po cestě na vlak bylo v mé hlavě jako vymeteno, jen jsem si přehrávala celou tu scénu v ordinace znovu a znovu.
Deska gramofonu, co se točí pomalu dokola, ale nehraje, jen chrčí. Až po usazení ve vlaku mi teprve všechno došlo. Není to chřipka, nikdy nebyla a nikdy ani nebude, každá buňka ve mě se v tom momentě jakoby změnilo, už nikdy neměly být věci jako dřív, vše se obrátilo na úplně jinou stranu. Kráčeli jsme po vodě, jenže krajina kolem se začala topit.
Po tvářích mi stékaly slzy a pak už nešly zastavit. Když jsem přijela, musela jsem zůstat sedět v parku na půl cesty domů. Nešlo před tebe předstoupit se slzami. A tak ubíhaly hodiny, plynuly stejně jako hořké kapky po mých tvářích a vypadalo to, že nic nemá konce...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 21:03 | Reagovat

Já ti na to nemám co říct.
Já fakt nevím hele :c
Miluju ty sarkastické myšlenky, a ten styl psaní. Je to prostě super.
Říkej si co chceš, doktoři jsou svině :c
Just save him mehn!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama