Gyratus

23. srpna 2016 v 12:00 | Batia Katsuo... |  Zvuk srdce, které nebije...



Když se to vezme kolem a kolem, pes je vážně vděčný společník. Rád vás vidí pokaždé, když přijedete domů, bez ohledu na stav, náladu, zápach, co se kolem vás šíří. A čím později jeden dorazí domů, tím má pes větší radost.
Gabberovi jsem otevřela vchodové dveře, aby se mohl trochu proběhnout před domem a označkovat si svoje území, zatímco já se přehrabovala poštou ve schránce.
Zastavila jsem se nad objemnější obálkou. Známé písmo, známka, která dovolila celé obálce i s obsahem cestovat přes oceán. Bez zahálení jsem nehtem roztrhla jednu stranu a opatrně vytáhla natřikrát přeložený ozdobný papír s velice hezkým písmem zlaté barvy. Nevěřícně jsem zírala na řádky, jenž mě zvaly na svatbu.
V rychlosti jsem pískla na Gabbera, poštu hodila v chodbě na zem a místo ní vzala z kapsy mobil.
Pípání jakoby trvalo hodiny, než se konečně ozval hlas.
"Ještě pořád jsem naštvaný..."
"Poslal mi svatební oznámení... Chce, abych za ním přijela a... a šla mu za svědka." Chvíli bylo na druhém konci ticho.
"Kdy...?" Zněl skoro poraženě, já se cítila velmi podobně. Na slovo Kdy bych vymyslela sto a jednu otázku.
Kdy si našel přítelkyni?
Kdy se zasnoubili?
Kdy přišel na to, že já bych mu chtěla jít za svědka ?
Kdy... Kdy se svět začal srát ještě víc, než je to vůbec možné?
"To je snad jedno, ne?" Odpověděl, jakoby všechny ty otázky slyšel.
"Měla bys jet. Klidně ti koupím letenku." Nevěřím vlastním uším. Tayler mě posílá na svatbu za oceán? Ten Tayler, který mě pomalu má problém pustit na vlak, abych někam sama dojela? Opět nás to vrací ke slovu Kdy
Kdy sakra došel na to, že se mi chce letět devět hodin, abych šla na svatbu, kam jít nechci?
Vždyť to není tak dávno, co se rozhodl odletět, co mi dal psa, zamával zpoza prosklené stěny a zmizel.
Kde mám podle těch dvou sebrat kuráž a sílu, abych ve slušivých společenských šatech dělala svědka někomu, kdo mě nedávno opustil kvůli kariéře. Abych s ním stála u oltáře, ale místo osudového ano, bych mu jen postrčila prsten pro ženskou, kterou jsem v životě neviděla.
Rozešli sme se, protože za A) vztahy na dálku nefungují- to slyšíte v každém druhém romatickém filmu a říkáte si (pokud myslíte aspoň trochu jako já), že ti, co píší scénáře k těmto filmům se snad musí hromadně scházet někde na pivu, nebo v kavárně a tam z nich lezou sračky neskutečných rozměrů, jenž stačí už jen převést na papír a je v podstatě hotovo... no to jsem hodně odbočila, nevadí. A za B) Ten idiot tvrdil, že se musí soustředit na spoustu učení, lékařské praxe, takže na žádnou holku určitě nebude mít čas.
Jo...? No já nevím, jak to vidíte vy, nebo on, nebo kdokoliv jiný, ale dle mého skromného názoru, je svatba obřad, který vyžaduje spoustu plánování, příprav, spoustu času... Takže buď se nám budoucí ženich rozčtvrtil, přičemž jedna část se učí, druhá dělá lékařskou praxi, třetí připravuje svatbu a ta poslední je mi upřímně ukradená- vlastně jsou mi ukradené všechny, ale tady jde o princip a o fakt, že k té čtvrté mě už nic nenapadlo, nebo... se jednoduše vykašlal na kariéru a rozhodl se oženit, můj děda by řekl: "Udělat ze sebe chudáka." Je to jeho život, mě už je jedno, co dělá, ale nejde mi do hlavy ta logika, proč by se zrovna on rozhodl tak brzy oženit?
Každopádně odjel a teď se po době, která snad ani není dostatečně dlouhá, aby si člověk našel někoho a rozhodl se s ním trávit zbytek života, sdílet s ním slib daný před Bohem, prsteny, všechno, pošle svatební oznámení.
Já jsem optimista, i když si můžete myslet něco jiného. Pořád věřím, že se uzdravíš, přestože ti nikdo už nedává šance a i kdyby se tak nestalo, tak mám druhou víru v to, že ti pak bude líp, že se dostaneš na lepší místo, budeš zase s mámou, která tě měla tak moc ráda, až to bylo vůči nám ostatním nespravedlivé.
Máma, osoba, která nás vždy spojovala. Než to všechno padlo v popel, celá její snaha bojovat pro své blízké s neviditelným nepřítelem, co jí kradl osobnost, myšlenky a především vzpomínky. V té slabé chvíli se zábleskem z minulosti, kdy jsme se v jejích očích zase viděli jako my a ne jako cizí lidé, tehdy nám řekla své poslední přání...
Rodina musí zůstat pohromadě...
A tady nastává zvrat. Ničíš mámino přání, víš to? Mimo jiné, máma považovala za rodinu i toho dárce psů, jenže to byla jediná a kdybych měla cokoliv vyčítat jemu, nikdy se nehnu z místa. Ale i při máminých záchvatech paniky, kdy se rozhlížela po vlastním domě a vůbec nevěděla kde je, kdy se dívala na nás na všechny, co jsme vzešli z ní, a nepoznávala nás, jsem zůstávala optimistou, říkala si, že když nás občas pozná, když si sem tam vzpomene, určitě se jí brzy udělá líp.
Občas mi slovo pozitivismus silně připomíná ne tak vzdálenou naivitu.
Jenže teď je to jiné, najednou si prostě nemyslím, že je dobré vidět ho ve smokingu, jak s úsměvem, který mi věnoval snad jen párkrát, čeká před oltářem na jinou ženu, slibuje jí těmi otřepanými frázemi z již zmíněných romantických filmů svoji lásku, věrnost a další kraviny. Ano, jsem si jistá, že na tohle nemám žaludek.
"Ne, pošli mu blahopřání a omluvný dopis. Víš, Tayi, na to ho mám ještě pořád trochu ráda, abych mu mohla dát svoje požehnání osobně." Další ticho, ale já vím, že můj bratr se usmívá, zatímco ve mě se hádají pocity, svádí těžkou bitvu a ani jedna strana nechce prohrát. Vždyť tím jsem v podstatě vyvrátila všechny narážky, nadávky... Ale to už je asi jedno.
"Zavolám ti zítra odpoledne, hezky se vyspi a tu pozvánku bych spálil." Pak se ozve dlouhé pípání, jak Tay zavěsil.

Večer sedím na zahradě, zatímco mi Gabber leží u nohou, sleduju malé hvězdy a sem tam můj pohled sklouzne do velké nerezové mísy, v níž se škvaří zbytky minulosti a slabým dýmem stoupá k nebi útěcha. Myslím, že znám význam slovního spojení- spálit za sebou všechny mosty...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama