80. Návrat domů…

4. září 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita


"Dnes pro vás mám něco speciálního…" Trenér se temně usmál na tým, který měl před sebou poslední den soustředění. Bylo zde pár ne příliš vážných zranění, většinou se jednalo o naražené části těla, jeden zlomený palec a dvě boule na hlavě. Všechny spojovalo vyčerpání, chuť vrátit se domů a pořádně se osprchovat teplou vodou, jelikož v úterý začaly kohoutky v celé ubytovně vydávat jen ledovou spršku. Kuchařky tvrdily, že je to takzvanými horskými proudy, což znělo naprosto absurdně, ale většina z nich se tomu už ani nedivila. Když tu nebyl signál, tak horské proudy jsou jen maličkost, poslední nepodstatná tečka v celém šíleném týdnu. Jediný kdo si to užíval byl trenér. Nešetřil ani trochu nápady na všemožná cvičení, posilovací cviky, jenž někteří z nich v životě neviděli a jejichž názvy zněly jako zaříkadla. S posměšným výrazem sledoval mladé sportovce, jak pobíhají kolem něj, zborcení potem, na kraji svých sil a v hlavách se jim honí jen modlitby k bohu za brzký konec a prosby k matkám, aby si pro ně přijely. Všichni do jednoho byli v jeho očích za zbabělce, zoufalé, co doteď nepoznali vzdálenost od domu delší než je cesta do školy.
Jeho píšťalka trhala uši a s každým písknutím se zdála silnější. Bylo to jako moderní lesní roh, s nímž trenér štval svoji zvěř a ten, kdo se nechtěl dát do pohybu ji poznal pěkně z blízka, když se trenér přiblížil až těsně k uchu dotyčného flákače a dlouze fouknul. Naštěstí dnes večer nasednou na autobus a odjedou domů
Hodil po kapitánovi týmu basketbalový míč. Nicholas jej několikrát protočil v rukách. Ne, že by mu tahle věc nějak chyběla, ale rozhodně to pokládal za pokrok od míčků na ping pong.
"Waltere, je to k pláči, ale zradil mě můj smysl pro vymýšlení absurdních cvičení, které byste s obtížemi zvládali, takže to od této chvíle vkládám do tvých rukou. Rozděl si svůj tým a ukažte mi lepší hru, než kdy dřív." Nicholas rozdělil tým na dvě poloviny, hráli basket celé odpoledne, ovšem něco bylo jinak. Najednou si víc rozuměli, dokázali si mezi sebou přihrávat, nikdo nehrál sólo, všechno šlo tak hladce a každý z nich dal minimálně jeden koš. Když skončili, bylo ticho, jen trenér narušoval okamžik hlasitým smrkáním.
"Jsem na vás tak pyšný, hoši. Příští sezónu vyhrajeme!!" Setřel si slzu, která nikomu z nich neušla.
"Vy pláčete?" Zeptal se Ross, zatímco si rukou prohraboval vlasy. Trenér jen uraženě nafouknul tváře a rázným gestem natažené ruky ho bezeslova poslal běhat.
"Běžte si sbalit věci! Za dvě hodiny odjíždíme. Pohyb!! Rossi, ty ne dokud neoběhneš tři kolečka za svoji drzost a neupravuj si ty vlasy proboha!"
Nicholas přešel k trenérovi s nataženou rukou, čekal, až mu profesor vrátí jeho mobil.
"Příště, jakmile zjistíš, kde je signál, se semnou o tuhle informaci podělíš, jasné?" Jen přikývl a s úsměvem zamířil na ubytovnu sbalit si věci. Konečně domů...
Pátek…
Zabouchl dveře svého auta, s úsměvem, jakoby mu v žilách kolovala úplně nová krev, plný energie, kterou už dlouho necítil. Všichni ostatní z týmu zůstali na poslední den doma a léčili si rány. Hodil si tašku přes rameno a ze strany spolujezdce vzal tři růže, které ráno uřezal v zahradě, samozřejmě pod dohledem Franca, ten mu radil, jakou barvu by měl vzít. Nevěděl, že jejich sluha má tak velké znalosti, co se květin týče, těžko říct co dalšího skrýval. Nikdy se moc neprojevoval, to patřilo k jeho práci, ale i když se ho Nicholas na něco zeptal, většinou to nějak obešel. Kdyby ho však tentokrát nechal povídat, byl by schopný strávit v zahradě i hodiny, ale spěchal do školy, tak vzal ty, jenž mu připadaly nejhezčí- bílé s rudými okraji.
Jen co zavřel dveře na spolujezdcově straně, všiml si Lindy, jak k němu míří svým povýšeným krokem, na vysokých jehlách přes parkoviště. Dnes zvolila přiléhavou bílou sukni, která nebyla dlouhá ani do poloviny stehen, zlaté tílko a celé to doplnila o růžové sako, ta barva v jejím šatníku nemohla chybět. Budou problémy hned po ránu… Pomyslel si otráveně a snažil se jí nějak uniknout, jenže blondýna byla na svých podpatcích nečekaně rychlá a brzy ho dohnala. Stírala si kapesníčkem pot z čela, zatímco se na něj přesladce culila.
"Chyběl jsi mi. Jaké bylo soustředění? Musela to být strašná dřina, ale vypadá to, že jsi zesílil. A komupak neseš růže? Snad ne mě? Bože, nečekala jsem, že se k sobě vrátíme tak brzy, asi se začnu červenat." Jednu ruku si položila na tvář, zatímco druhou se natáhla pro růže v jeho ruce. Instinktivně před ní ucuknul, ale jednu se jí přecejen podařilo uzmout. Bylo mu jasné, že kdyby jí květinu vzal, začala by dlouhá sága výčitek a hysterického pláče, vzbudila by opět rozruch, jak to měla ve zvyku, potřebovala neustálou pozornost lidí. Neměl zapotřebí se s ní rozčilovat den před víkendem.
"A co ten zbytek? Pro koho máš další dvě?" Zvědavě si ho změřila pohledem, nenechala si nic uniknout, zvlášť co se blonďatého basketbalisty týkalo. Nemohl někomu věnovat sudý počet růži, který se dával na hroby. Jednu musí darovat a pro tu poslední už nějakou výmluvu najde. Původně byly všechny tři určeny pouze jedné dívce, ale věci se zkomplikovaly. Přál si, aby Lindy nebyla tak moc dotěrná, jenže už dávno pochopil, že toto přání je naprosto zbytečné. Rozhlédl se bezradně kolem sebe, naneštěstí šel kolem jako jediný v tu dobu Pippins (zase po dlouhé době navštívil školu). Nicholas mu vrazil růži, neodolatelně se usmál, tak, že nejednu dívku by tímto potěšil. Pippins jen pokrčil rameny, nemohlo jej nic rozhodit. Růži zastrčil do tašky a dál se líně táhl do školy.
"No a poslední věnuji Taroovi, jelikož jsem ho dlouho neviděl a strašně jsem mu za ten týden chyběl. Takže se zatím měj." Lindy zůstala zaraženě stát.
"Lindy, měli bychom jít do školy." Vedle ní se postavil Lucason. Nesl jak svoji, tak sestřinu tašku.
"Pro koho má tu růži?"

"J-jak vypadám?" Tess pozorovala svůj odraz v zrcadle na vnitřní straně dvířek Rebečiny skříňky. Měla nejistý pohled, neustále si upravovala sukni a zároveň sledovala zvědavé pohledy lidí, jenž procházeli kolem. Vůbec se necítila ve své kůži, to na ni bylo znát a proklínala se, že nepožádala Nayin o nějaké příhodné rady do života. Svět kluků, coby objektů zájmu a zalíbení jí byl neznámý a bude nějakou dobu trvat, než se naučí vše potřebné. Jistě, v knihách, které četla byly občas nějaké romantické prvky mezi hrdiny a sličnými dámami, jenže z knížek, zvláště takových, jaké ona četla, se nedají naučit témata na společnou řeč, či jak se správně chovat ve společnosti mladého muže. A přesto si byla jistá, že to nemůže být nic těžkého. Když to zvládne Nayin, ona musí taky!
Rebeca stála opřená o skříňku vedle s mobilem v ruce, projížděla Twitter, takže nikomu nevěnovala příliš svojí pozornosti. Už od příchodu do školy projížděla sociální sítě.
"Jde sem Taro…" Poznamenala poté, co přepnula na stránku Facebooku. Tess si v rychlosti stáhla vlasy do culíku na vršku hlavy, popadla svoji tašku, kterou měla položenou na zemi a chystala se zmizet, ovšem Rebeca ji chytila za kraj tílka a stáhla zpátky. Položila jí ruce na ramena, aby si hleděly přímo do očí.
"Klid… Dýchej, tohle zvládneš. Je to přece jen kluk. Co by ti na to řekla tvoje sestřenice?" Tess si schovala tvář do dlaní, neboť je právě míjel Taro, on však veškerou svoji pozornost směřoval na knihu ve své ruce, kterou měl zabalenou do novin, aby neponičil její obal. Rebeca počkala, až se zastaví u své skříňky, jedním pohybem strhla Tess gumičku, co jí svírala cop a strčila ji směrem ke kapitánovi rugbystů. Tess, ještě neznalá chůze v něčem jako jsou baleríny a navíc díky síle, s níž do ní Rebeca strčila, vlasům, jenž jí zastínily pohled, když se rozpustily, zavrávorala a vrazila do Taroa. Jemu vyletěla kniha z ruky, ale jinak to oba ustáli. Dokonce ji ještě stihl zachytit, aby náhodou neskončila na zemi.
Stoupla jsem si vedle Rebecy a tiše sledovala dění před námi.
"Myslíš, že tohle výjde?" Zeptala jsem se opatrně.
"No jasně. Vždycky to výjde." Tess se začala omlouvat, v rychlosti se sehla pro knihu, z níž během letu sklouzly noviny a odhalily obal v temných barvách se stříbrným nápisem a znaky. Zarazila se při pohledu na knihu, pomalu ji zvedla s pohledem stále upřeným na titulek.
"Divocí lovci?" Nechápavě ji podala Taroovi, v jehož tváři se objevil náznak studu. V tom momentě do mě Rebeca vítězně šťouchla loktem, to značilo úspěch. Tak přecejen měla pravdu, nevěřila jsem, že něco podobného by mohl zrovna u Tess vyjít.
"No jo… včera jsem si to půjčil z knihovny. Už mám přečtených sto stránek, což je u mě celkem výkon." Přiznal Taro. Počkat, vždyť tuhle knížku měla u sebe ještě do ne dávna Tess. Vsadila bych se, že ji vracela předevčírem, jelikož mi o ní vykládala u oběda a měla v ní vloženou průkazku do knihovny. Nikdy by mě nenapadlo, že Taro čte takovéto knihy. Navíc, jak s tím vším, co dělá- brigáda, Dayli, učení, rugby- ještě stíhá číst knihy?
"Líbí se ti ta kniha?" Pomalu šli směrem k nám.
"Jo, zatím je to hodně dobré." Taro zvedl pohled od knihy ve svých rukách, zaměřil se na vstupní dveře a krátce přikývl. Otočila jsem se po směru jeho pohledu. Kapitán basketbalistů byl už skoro u nás, klekl si předemě a s úsměvem mi podal růži.
"Hezké týdenní výročí." Pak všechno přehlušil jekot Tess s Rebecou. Na jednu stranu mě zarazil on, na druhou stranu to, že ječí právě Tess. Ta sukně jednoduše dělá divy.
"Ale to… Cože? Ne, špatně jste si to vyložily a ty-" Nedořekla jsem větu, stihla jsem na něj jen ukázat prstem, byla jsem dezorientovaná, úplně mimo a navíc mě přerušil hluboký hlas.
"Mazaný jako liška." Konstatoval Taro. Nicholas na něj pouze vyplázl jazyk, raději si stoupl, jelikož se na nás začínali otáčet lidi, především dívky, jenž po něm tajně toužily. Vzala jsem si od něj růži, nádherně voněla už z dálky.
"Děkuju…" Tváře rudé studem a nejistý úsměv.
"Taky jsem jednu dostal. Díky, ale tvoje city nejspíš nebudu opětovat, Waltere." Kolem prošel Pippins, jenž nesl růži podobnou té mé. Řekl to ledabyle, krátce kývnul hlavou a pokračoval dál. Všichni jsme zaměřili nechápavý pohled na Nicholase, ten s nevinným úsměvem pokrčil rameny.
"Doufám, že mě slyšíte… Prosím slečnu Tess Fuerego a slečnu Wayllis Keylovou, aby se co nejdřív dostavily do kanceláře zástupkyně. Opakuji, slečna Tess Fuerego a Wayllis Keylová, nechť se dostaví do kanceláře zástupkyně, děkuji." S Tess jsme si vyměnily nechápavé pohledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama