81. Problémů si všímáme všichni…

7. září 2016 v 12:00 | Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo (Kitsunekabu-chan >^.^<) |  Projekt popularita



S Tess jsme seděly před dlouhým stolem v kanceláři zástupkyně, jenž si nás k sobě zavolala. Obě jsme se rozhlížely kolem sebe, neboť ani jedna z nás ještě neměla tu čest zde chvíli posedět, nebo naši zástupkyni vůbec z nějakého důvodu navštívit. Místnost obrovská s osobní knihovnou, dlouhým stolem z tmavého dřeva, před nímž stála dvě křesla a naproti nim za stolem jedno velké kožené. Holé zdi zdobené obrazy krajin, zátiší.
Zástupkyně byla sama o sobě nevýrazná žena kolem třicítky, vysoká, hubená, lidé by si ji dokázali spíše představit při nějakém účetnictví. Nosila úzké brýle se zlatými obroučky, většinou upnuté sukně k nim bílou košili a sako. Boty na ne příliš vysokém podpatku, nejspíš aby nevyčnívala z davu, když kráčela chodbou. Povahově naprostý flegmatik, občas vypadala, jakoby ji nezajímala ani její práce. Na její tváři nikdy nikdo neviděl úsměv, v podstatě se tvářila stále stejně, bez emocí. Momentálně se vůbec nevěnovala nám, ale své sekretářce, která jí přinesla papíry a kafe.
"Můžu vám nabídnout čaj, nebo kávu, dívky?" Zeptala se s milým úsměvem, když zástupkyni podala dva sáčky s cukrem. Obě jsem slušně odmítly a jen trpělivě vyčkávaly, až nám objasní důvod naší přítomnosti. Jen co za sebou sekretářka zavřela dveře, zástupkyně si usrkla kávy, složila ruce na stole a dlouze se na nás zadívala.
"Pokládáte si nejspíš otázku, proč jste tady." Začala.
"Nemyslím si, že bychom já, či tady Way něco provedly." Tess se nás snažila hájit, ale zástupkyně klidně vstala ze svého koženého křesla a přešla k oknu, odkud měla výhled na hlavní vchod do školy, parkoviště a přilehlou travnatou plochu, kde po ránu někteří závisláci pokuřovali.
"Zajímavé, jak si hned každý myslí, že povolání do kanceláře zástupkyně znamená nějakou vinu. Jsem dobře obeznámena s vaším chováním a prospěchem a nemám k němu co říct až tedy na tvoji matematiku, Wayllis." Ani se ke mně neotočila, slova jí z úst plynula klidně, bez jakýchkoliv emocí. Zkousla jsem si spodní ret. Mohla jsem se sice odvolat na to, že právě probírané rýsování mi jde a dokonce mě to i baví, ale kvůli tomu jsme tu nebyly. Šlo o něco vážného a myslím, že jak mě, tak Tess začínalo pomalu docházet, proč si vybrala právě nás.
"Jde o Nayin. Celý týden nebyla ve škole, výjimkou středy, kdy se zastavila na dvě hodiny výtvarné výchovy a to se mi od paní profesorky doneslo, že celou hodinu seděla s nohama na stole a nereagovala na jakékoliv napomínání." Takže už i vedení školy si všimlo, že je s Nayin něco špatně. Když už si toho všimnou ti nahoře, tak na tom něco musí být.
Zástupkyně se otočila, zády se opřela o stěnu vedle okna a zpříma se na mě zadívala. Tím pádem zůstalo na mě, abych něco vymyslela.
"No víte, Nayin vlastně-" Větu jsem nestačila dokončit, do řeči mi skočila Tess, jenž nehodlala vymýšlet trapné nepravdivé historky. Tvářila se smrtelně vážně, až mi naháněla strach.
"Nevíme kde je ani co má v plánu se svým životem. Viděli jsme ji stejně jako vy naposled ve středu, od té doby se neozvala, ani doma nebyla." Zástupkyně nespokojeně svraštila obočí. Můj pohled se provinile stočil do země. Nayin je pryč už týden, nikdo neví co s ní je. Co když se topí v drogách, leží někde v bezvědomí nebo… Při pomyšlení, že Nayin už ani nedýchá se mi do očí vehnaly slzy, vzlyky se vydraly z hrdla a ani jedno z toho nešlo zastavit. Celý svět se se mnou točil, v hlavě mi třeštilo a já se nemohla pořádně nadechnout, až v momentě, kdy zástupkyně otevřela okno a zavolala sekretářku, jsem konečně do plic dostala trochu vzduchu. Kdybych tehdy věděla, že problém s dýcháním je začátkem potíží, které přijdou později.... Takže zatímco Tess s ředitelkou ještě řešila něco ohledně Nayin, mě odvedli k sekretářkám. Nabízely kafe, zákusky, čaj s uklidňujícími účinky, který jsem tedy nakonec neodmítla. Stále jsem se třásla a hlavou mi běžely neuspořádané myšlenky. V jednom momentě jsem skoro podlehla pocitu nutnosti zavolat Jayceovi, ale nakonec jsem mobil vypla a schovala do kapsy. Seděla jsem opřená v pohodlném křesle a přiznám se, že v jednu chvíli se mi dokonce na delší dobu zavřely oči. Probudila mě až těžká dlaň, jenž se dotkla mého ramene. Ještě než jsem otevřela oči, slyšela jsem hlas Tess.
"Nebojte se, určitě jí zkusíme všichni ještě zavolat a kdyby ji někdo z nás zahlédl, dáme ihned vědět." Podívala jsem se na Nicholase, který klečel vedle mě s úsměvem. Zástupkyně právě zavřela dveře své kanceláře.
"V pořádku? Není ti nic? Tess říkala, že jsi nemohla dýchat." Viděla jsem strach v očích kapitána basketbalistů. Usmála jsem se a položila svoji drobnou ruku na jeho.
"Jenom na chvíli, pak už to bylo zase dobré." Všimla jsem si, že kolem nás postávají ještě Taro s Rebecou a Liam, jenž právě s někým telefonoval.
"To znamená, že to rande budeme muset přesunout na dobu, kdy už bude zase Nayin normální." Tímhle ji celkem urazil. Myslím, že pořád byla normální, jen se snažila jednou v životě chovat jako rebel…
A v tom momentě mi to došlo.
No jistě, Nayin byla celou tu dobu milá poslušná bytost, rodiče, kteří ji znali, ji dávali za příklad svým dětem, ukázková studentka s nulovou absencí, dokonalými známkami a výborným chováním, které občas hraničilo s vybraným chováním aristokratů. Myslela si, že Jayce si jí jako obyčejné dívky nevšímá, chce jeho pozornost a proto se teď chová tak, jak se chová, snaží se být příkladem delikventa, přesně takového jako je Chase, netušíc o tom, jaké city k ní Jayce ve skutečnosti chová. Jo, použila jsem třikrát slovo chová…
"Nic se přesouvat nebude! Vy dva prostě půjdete na rande, jak jste byli prvoplánově domluveni a nechci slyšet žádné výmluvy." Byl to hlas Taroa, který mě vrhnul z uvažování zpět do reality.
"Kam, že to půjdete?" Ozvala se Rebeca, culila se při tom a střídavě nás oba pozorovala. Nicholas chtěl něco říct, ale začala jsem ještě dřív, než se nadechl.
"Přemýšlela jsem spíš o parku, než o kině. V kině musíme sedět a sledovat film, abychom nerušili ostatní. Takhle to bude příjemnější. Můžeme sedět na lavičce, povídat si. Ale, asi je to hloupost vzhledem k tomu, že venku není moc pěkně." Uhnula jsem pohledem, na poslední chvíli můj pohled však stihl zaznamenat, že Nicholasovi jemně zrudly tváře. Bože, co jsem to zase řekla? Tess s Rebecou se na sebe spiklenecky zazubily. Ale vážně Bože, co jsem řekla?
"To nech na mě, zařídím všechno potřebné." Vytáhl mobil z kapsy, nejspíš aniž by si to uvědomil mě zlehka políbil na tvář a odběhl na chodbu.

Seděl u počítače, na jehož obrazovce právě pobíhaly bublinky, jelikož nebyl nějakou dobu aktivní. Zamyšleně sledoval okno s koleny přitisknutými k hrudi. Měl v hlavě totální bordel, slyšel svoje myšlenky, ale zároveň s tím k němu doléhaly další hlasy, aniž by si je podvědomě přivolal. Křičely, prosily, oznamovaly. Útržky slov, každé jiné, nenavazující, spojovala je jen jeho hlava, ve které si našly útočiště, aby se mohly projevit. Nechal je být, nemělo smysl přehlušit bláznovství jiným bláznovstvím. Jestli má kvůli tomuhle všemu skončit někde v ústavu, tak ať mají pořádný důvod mu navléct svěrací kazajku. Prsty poklepával do desky stolu, když se rozdrnčel jeho mobil, po němž v rychlosti chňapnul a bez kontroly displaye zvedl hovor.
"Ano?"
"Neříkala jsem ti čirou náhodou- vyhodit mobil oknem a žádné hovory?" Ozval se vyčítavý hlas.
"Way… Já, myslel jsem, že…" nebyl ani schopný dokončit větu, každý by uhádnul, že je dost silně v háji a neví co dělat se svým životem. Z druhého konce se ozval povzdech.
"Jayci, potřebuješ vypadnou z baráku a já ti potřebuju něco říct. Navrhuju, abys vzal auto a přijel pro mě." Neváhal, měla pravdu a on byl bez síly, aby začal odporovat. Prozatím se rozloučil a odešel se obléct, jelikož u počítače, jak později, ke svému vlastnímu překvapení, zjistil, seděl svlečený jen do půl těla (bez trička…) Když procházel kolem zrcadla, zastavil se, aby na sebe pohlédl. Před sebou obraz osoby, kterou na první pohled nepoznával. Bledá tvář, víc pohublý, než předtím, jelikož teď tak nějak přežíval na kukuřičných plackách bez lepku, které našel ve skříni a pod očima kruhy.
A to si myslel, že všechno probíhá v pohodě, měl rozjetý vlastní projekt, sehnané nejlepší stavitele, chyběl mu jen návrh architektury, ale vyhlásil konkurz, takže by se měl někdo brzo přihlásit, jenže do toho se Nayin vzbouří a začne všechen svůj volný i nevolný čas trávit s Chasem. Už několikrát jej napadlo zavolat bratrovi, požádat ho, aby Nayin přivezl domů a víckrát jim nezasahoval do života, jenže si moc dobře uvědomoval, že Chase na tomhle nese jen polovinu viny. Nayin se sama rozhodla s ním jít, zahodit se s jeho partou a nechat se jím podmanit.
Vzal klíčky od auta, přešel do garáže, kde narazil na kočku, která se vrátila z venku škvírou pod vraty celá špinavá v zubech nesla myš. Jeho kočka, ten neschopný líný domácí mazel, který byl plně závislý na pánovi, jenž mu sypal jídlo do misky, ulovila malou myš…! Všechno to zašlo až tak daleko, že se přestal starat o svoji kočku, kterou dřív nadevšechno miloval- samozřejmě až po Nayin, což ona nevěděla. Podrbal chlupáče v bahnem slepené srsti a naskočil do auta.
Musí zajet do obchodu, koupit jídlo pro sebe i pro kočku… Možná by si měl pořídit ještě jednu, jestli se nakonec Nayin přecejen odstěhuje. Ve finále skončí sám, bohatý, což mu bude k ničemu, se stádem koček na něž padne jen čtvrtina jeho peněz.
Městem jel pomalu, pohroužený do svých myšlenek, bylo mu jedno, že ho ostatní řidiči s troubením předjíždí. Někteří si dokonce dali tu práci a vystrčili hlavu z okýnka aby mu věnovali pár sprostých nadávek se zvednutou pěstí v gestu varování. Zahnul do vedlejší ulice a zastavil před dvoupatrovým domem skoro na konci. Následně se s rukama v kapsách došoural ke dveřím. Po druhém cinknutí zvonku se otevřely.
"Bezva. Ráda tě vidím, ty ale vypadáš." Pohledem jsem zkoumala jeho kruhy pod očima.
"Way? Kdo je to?" Ozval se hlas otce z obývacího pokoje.
"Ale, jenom někdo, kdo hledá poznání a spásu, možná trochu odpuštění." Odpověděla jsem se soucitným úsměvem.
"Řekni mu, že o žádné náboženství nestojíme! A kdokoliv další těm jehovistům otevře dveře, bude si je muset poslechnout až do konce a sám!"Varování pro ostatní, paráda. Jak kdyby u našich dveří někdy nějaký boží posel, kteréhokoliv vyznání, zvonil.
"Jdu nakoupit." S tím jsem za sebou zavřela dveře.
"Takže, co mi chceš říct?" Jayce se unaveně vlekl k autu.
"Nejdřív nasedneme do auta a zajedeme do obchodu, ano?"

"Way, proč si vlastně neuděláš řidičák?" Padla první otázka poté, co jsme se objevili na hlavní silnici. Dost mě znervóznili lidé, kteří kolem nás projížděli s troubením.
"Zatím jsem neměla tu potřebu. Do školy mě vozí Nayin, teda poslední týden spíš ne, ale našla jsem si náhradu. Myslím, že bych ho stejně neudělala." Ještě jsem mohla dodat něco ve smyslu, že když vidím jak řídí on… V jednu chvíli skončí na záchytce, protože byl při jízdě opilí a v další chvíli si to hrnem do obchodu sotva třicítkou.
"Nemyslíš, že když to zvládla Nayin, tak ty taky?" Zasmála jsem se. Přirovnal mě k ní, navíc se náš rozhovor točil kolem ní. Ten kluk je průhledný jak sklo.
"Táta mi jednou půjčil auto, poté co jsme srazili všechny popelnice v naší ulici, málem zajeli sousedovi kočku, potom skoro jeho manželku a nakonec o chlup netrefili souseda, prohlásil, že tak nemožného řidiče ještě neviděl, sebral mi klíčky a uraženě odešel. Dnes stojí auto v garáži, jelikož do práce chodí pěšky, má to jen kousek a když potřebuje zajet na nákup, pošle mě, já zavolám Nayin, nebo někomu kdo má auto a problém je vyřešen."
Pomalu se blížilo obchodní centrum. Jayce se zastavil na křižovatce před semaforem, doprotivky se táhla dlouhá kolona aut. Nechápu, kam tak všichni spěchají.
"Dnes si mě a Tess zavolala zástupkyně. I vedení školy si všimlo, že Nayin chybí. Zaregistrovali ji v tu středu, nejspíš si profesorka výtvarky stěžovala, není se čemu divit. Bojím se o její zdraví. A navíc tu pověst, kterou tak dlouho na škole budovala. Nulová absence, samé jedničky…" Rozhostilo se ticho, v němž bylo slyšet jen Jayceovo polknutí. Mohla za ty dva dny vypadat ještě hůř? Jde to vůbec, vypadat ještě hůř než jak jsme ji měli možnost vidět posledně?
"V pondělí zajdu do školy a zkusím to nějak vyřešit… Myslím, že jestli mě teď sledují její rodiče tam seshora- ne že bych věřil v nějaké vyšší sféry, ale jeden nikdy neví- tak jsou velmi zklamaní, snaží se mě škrtit, dupat po mě, nenávidí mě, pohrdají mnou, chtějí abych zemřel v bolestech, abych se pak škvařil v pekle…" Zaparkoval na posledním prázdném místě z celého parkoviště. Bylo jasné, že se blíží víkend a všichni si jedou nakoupit zásoby aby o víkendu nemuseli běhat po obchodech.
"Víš, tak trochu s nimi v něčem souhlasím. Mlčel jsi jednoduše až příliš dlouho, celé dva roky. Je na čase otevřít ty rezavé dveře, které chrání tvoje pocity a všechno pustit ven." Vzala jsem si tašku a vystoupila z auta.
"Asi máš pravdu, Way…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joina Joina | Web | 26. září 2016 v 9:13 | Reagovat

No tak to máš pravdu :) Moc pěkné počteníčko :)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 19:38 | Reagovat

"Kdybych tehdy věděla, že problém s dýcháním je začátkem potíží, které přijdou později"?
Kámo neopovažuj se. Není tam těch mrtvol nějak moc?
Nejdřív Daily umírá na rakovinu, pak je tu Taro s jeho depresema, z Nay je 'drogovej závislák', a teď Way s astmatem? Nah. Don't want any of that.
A kámo nechci nic říkat, ale flákáš se (Já taky, ale o mě se nebavíme), poslední díl přidaný v září? A piš. :T

3 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 10. února 2017 v 22:33 | Reagovat

[2]: myslím, že astma v plánu není :D :D
Já mám právo se flákat... za prvé mě opustila múza a za druhé se učím na maturitu :D :D

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. února 2017 v 22:35 | Reagovat

[3]: Astma neměla být diagnóza ale -vtipný- náznak že bude mít ňákej problém xDD
Ok, výmluva dobrá.

5 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 10. února 2017 v 22:37 | Reagovat

[4]:nebude velký, problémy příjdou později :D :D
Že? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama